Zaskočením zaskočen

Zaskočením zaskočen

Se zájmem jsem si přečetl statistiku o obnoveném zájmu náctiletých ve Velké Británii o křesťanskou víru. Kaplan pověřený v birminghamské anglikánské diecézi pastorací mládeže se měl vyjádřit, že je zaskočen tím, kolik respondentů přišlo k praktikování víry jen díky tomu, že navštívili sakrální budovu. Upřímně řečeno, mě to neudivuje ani trochu. Jsem spíše zaskočen tím, že je můj kolega zaskočen.

Dobře vím, že kostely jsou vytvořené k bohoslužbě a její zdi promlouvají k srdcím o víře. Dobře také vím, jakou moc má svátostný obřad takový, jak leží a běží. Mýlím se, když sleduji u mnoha angažovaných křesťanů jakousi víceméně zakořeněnou domněnku, že mše svatá je nudná? Nudí se nám v kostelích opravdu proto, že by byla mše svatá nudná? Nikoli. Nuda zpravidla vychází z unaveného srdce. Jsem pevně přesvědčen: Učiníme-li osobní zkušenost se svátostným ritem, zakusíme opravdovou mystiku.

Stanovený obřad „funguje“

Už velmi brzy po kněžském svěcení jsem pochopil, že si věřící odnášejí největší duchovní užitek, dovolte mi ten výraz, ze strohého obřadu.

Nezáleželo ani tak na slavnostnosti.

Nezáleželo na tom, jak dlouho slavení trvalo.

Nezáleželo na tom, zda u oltáře stál jeden kněz či houf posvátných služebníků.

Nezáleželo na tom, zda se posvátné texty recitovaly nebo předzpěvovaly.

Už vůbec nezáleželo na důvtipu kazatele.

V areálu vsetínské nemocnice se nachází útulná kaplička zasvěcená sv. Růženě z Limy. Tam jsem pravidelně sloužíval Eucharistii. Příliš se jí nezúčastňovali nemocní, ale hojně ji navštěvovali hůře pohybliví zbožní farníci z blízkého okolí. (Jít do farního kostela totiž obnášelo zdravé nohy a sportovní ducha: stál nad městem, na vysokém kopci.) Tyto mše rozhodně patřily k těm nejkrásnějším, které jsem zažil. Musel jsem při nich dbát na to, aby se příliš neprotáhly. Babičky s hůlkami se totiž spoléhaly na autobusové spojení. Jednoho dne se to ale nepodařilo… Když jsem vycházel vrátnicí ven, povšimnul jsem si na zastávce několika plačících žen. Hluboce jsem se zastyděl. „To mojí vinou nestihly svůj spoj a budou muset další hodinu čekat.“ napadlo mě. Jenže ony, světe div se, neplakaly kvůli tomuto mému nedopatření. Ony byly dojaté. „Otče, to byla tak krásná mše!“ – „Jak to?“ přemítal jsem, „Vždyť jsem nedělal vůbec nic jiného, než mi nařizuje liturgická kniha! Nic jsem neodbýval, ale ani neprotahoval.“ A vtom mi to došlo! Duším nejvíce prospějeme, budeme-li uměřeni a hlavně poslušní darovanému rituálu.

Nedostižný Hugo Haas skvěle sehrál jednu 25ti sekundovou grotesku. Je součástí Fričovy veselohry Poslední muž (1934). Obávaný otec rodiny se ubírá na sjezd abiturientů. Po příjezdu do města, kde před léty maturoval, spěchá spořádaně na poštovní pobočku, aby odtamtud odeslal telegram ženě, kterou nechal doma. Vyzvedne si příslušný tiskopis. Ve fraku a cylindru, se cvikrem na oku usedne ke stolíku a dá se do práce. Na lístek uvede naprosto výstižné sdělení: „Šťastně přijel do Litomyšle. Tvůj Alois.“ Neprodleně provede i kontrolu. Pěkně mrzutě si do toho bručí pod vousy. Jeho seriózní vystupování nádherně kontrastuje se značně hovorovým jazykem. Všechno krásně dokresluje rozhněvaná gestikulace:

Šťastně – to ona ví. Kdybych dojel nešťastně, tak přece nemůžu telegrafovat. To je zbytečný.

Provede první škrt.

Přijel – Když odněkud odjedu, tak musím také někam přijet. To je taky zbytečný.

Provede druhý škrt.

Do Litomyšle – Já jsem jí řekl, že jedu do Litomyšle. To taky nemusí být.

Třetí škrt.

Tvůj. – No. Jsem osmadvacet let její, tak jí to najednou nebudu připomínat.

Další škrt.

Alois. – Taky ví, že se jmenuji.

Následuje poslední škrt.

Nic nepošlu.

A popuzeně roztrhá telegrafní předpis na kousky a zmuchlá je do kuličku..

Jen, abychom neskončili podobně i my po letech liturgického slavení. Všemu přece rozumíme, zamilování do Pána se vypařilo a stalo se střízlivou koexistencí. Slovíčka lásky, z nichž je liturgie utkána, nám přijdou nadbytečná a nevhodná. Ve skutečnosti se podobáme těm neodolatelným stárnoucím mrzoutům, kterým pan Haas uštědřil neopakovatelný komický charakter.

Poslušnost jako duchovní postoj

Tato obřadní obedience má přitom, podle mého názoru, účast na mnohem širší poslušnosti. Podílí se na poslušnosti Božího Syna nebeskému Otci. „Hle, přicházím plnit tvou vůli. Tvůj zákon mám ve svém srdci.“

Budeme-li vzdorovití, nic tím nezískáme. Možná vytvoříme i všelicos nápaditého. Možná se zapíšeme do dějin jako tvořiví kněží, ale duše tím nikterak nepozvedneme a v Božích očích to bude prázdné a pusté (srov. Gn 1,1n). Býti prostředníkem Boží milosti nás naléhavě nutí, abychom ustoupili od svých vynálezů a nechali se vést, Duchem Kristovým (srov. např. Mt 4,1).

Dodržování liturgických předpisů nás tedy rozhodně nebude svazovat, bude-li vycházet ze ctnosti poslušnosti. Naopak, opomeneme-li svou nezaviněnou roztržitostí nějakou drobnost, ještě více na pozadí naší lidské slabosti vynikne dílo Boží.

Mše svatá posvěcuje i učí

Jednou jsem poslouchal přímý přenos nedělní mše svaté. Příslušný služebník pronášel komentáře. Nejen přede mší svatou, před biblickými perikopami, před bohoslužbou obětí, ale i před dílčími obřady jako Kyrie, Gloria, orace. Mešní obřad byl náhle křišťálově průzračný. Z hodinové bohoslužby se stávala hodinová katecheze pro dospělé. Mé překvapení brzy přerostlo v opravdové znechucení.

Liturgický obřad by měl mluvit sám o sobě, a jen v určitých opodstatněných chvílích může být žádoucí vysvětlivka. Liturgický obřad totiž nemá toliko poučovat, ale – na prvém místě – posvěcovat.

Po těchto několika poznámkách se osměluji prohlásit, že takové komentované mše jsou hluboce nezřízené a o jejich domnělém užitku mám jasno.

Nezapírám, že dostávám kopřivku, kdykoli vidím spolubratry kněze, kteří za pochodu udílejí věřícím pokyny. A nyní si zazpíváme první a druhou sloku. A teď všichni povstaneme. A teď se ztišíme… Z muže, jenž je poprávu nazýván sacerdos[i], se stává komentátor, jiskrný nebo také trapný.

Metoda

My si dnes, v hluboké úctě k mešnímu obřadu, chceme představit jeho skladbu a jednotlivé prvky. Budeme se zabývat mešním obřadem, jak je zachycen v Římském misále vydaném po druhém vatikánském koncilu[1]. Tento ritus není, ve srovnání s potridentským mešním pořádkem, podle mého odborného názoru, nikterak méněcenný ani závadný. Valná většina římských katolíků by to nikdy nerozporovala. Přesto se v současnosti šíří, i mezi mladými křesťany v Čechách a na Moravě, otevřené pohrdání novým mešním obřadem; účastní se ho jen v nejvyšší nouzi, protože jeho platnost, zatím, nezpochybňují.

Třebaže sám pravidelně sloužím podle staršího obřadu, nikdy by mě nenapadlo stavět jeden proti druhému. Zdá se mi, že bylo v posledních desetiletích hrozivě zanedbáno uvádění do liturgie církve. Do značné míry se na tom podepsalo i to, že věřící tíhnoucí ke starému obřadu byli tvrdě odmítáni a zesměšňováni. Namísto pastýřské péče nastoupilo odstrkování těchto nevítaných živlů. Z tridentské mše se, Bohu žel, stal jakýsi zástupný symbol odporu. A tyto zákopy se později měly prohloubit ještě více.

Narodil jsem se roku 1980, se starou liturgií jsem učinil první zkušenost teprve ve dvaceti letech, během poutě do Lourdes. Strhující zážitek byl umocněn i tím, že šlo o cosi omezovaného. Mladého člověka prostě láká, či přímo dráždí to, co je zakázané nebo potírané. Když jsem nastoupil do olomouckého kněžského semináře, opatrně, tajně, jako disident, jsem se seznamoval s oním tridentským fenoménem. Neshledával jsem v něm nic nebezpečného. Přesto varování od našich představených bylo mnoho. Po vydání motu proprio Summorum pontificum mě učarovaly snahy Benedikta XVI. o podporu pokojné koexistence obou „forem“ římského obřadu. To bylo přesně ono, o čem jsem snil. Namísto nekritického a předpojatého soupeření vzájemné obohacování.

V této naší přednášce nechci porovnávat staré a nové, ani vyslovit soud nad tím, co je lepší. Myslím, že by to bylo metodologicky pomýlené: Právě takové uvažování přispívá ke zostřování zákopových válek. A když se dva hádají, třetí se směje. Odpověď na otázku, kdo je tím třetím, nechám na vašem ctěném posouzení. Mnoho předsudků se mezi námi zakořenilo banálně zjednodušeným porovnáváním. (Při staré mši se kněz točil zády k lidu, v nové se k němu obrací tváří. Ve starém byl menší výběr biblických perikop než v novém.) Ke starému obřadu není možné přistupovat pod úhlem obřadu nového.

Myslím si, že nadešel čas k tomu, abychom znovu, důsledně uváděli věřící ve svých farnostech do řádného prožívání mešní liturgie.

[1] Dnes se řídíme již jeho třetím rozšířeným vydáním z roku 2008.

[i] Sacerdos, dans sacra.