Vstříc Římu

Píše se rok 2001. Pololetní pohovor u Mons. Vojtěcha Šímy byla svého druhu slavnost. Tento rektor Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci měl mezi studenty ohromnou vážnost. S nikým se nemazlil, vyžadoval řád a sám šel vzorem.

Poté, co jsem si vyslechl jemné pokárání, jsem si dovolil nesmělou otázku: „Je možné studovat v Římě?“

„A ty bys měl zájem?“ zeptal se, malinko udiveně. Vždycky byl věcný.

„Ano, měl.“

Konečně jsme nemuseli řešit oblékání a moje opožděné příchody do kaple. Teď se měla začít psát další kapitola mé bohoslovecké formace.

„No dobře, ale mám o tebe trochu strach.“ Dnes jsem mu vděčný za jeho duchovní otcovství a důvěru, kterou mi prokázal. Znal své bohoslovce dokonale. Není vůbec špatné, má-li o nás někdo strach.

V těch letech se k prahům apoštolským, kupodivu, nehrnuly davy spolužáků. Já jsem však o to stál velice. Na vysvětlenou dodávám, že se už tehdy dobře vědělo, jaké těžkosti bude obnášet uznávání zahraničních studií před českým státem.

Milá sestra Andrea Pavlacká, spolurodačka ze Záhorovic, zastávala místo rektorovy sekretářky. Když jsem jí svou velkou novinu sdělil, pronesla zasmušile neblahou sudbu: „Bratře, víte, proč je v Římě tolik víry?“ následovala významná pomlka, „Protože ji tam mnozí ztratili.“ Kondolence namísto blahopřání.

Myslím, že nebyla úplně daleko od pravdy. Víru jsem sice neztratil, ale poprvé se právě v Římě měly začít objevovat pochyby, pochyby zvoucí na hlubinu. Pochyby, prověřující mladistvou víru. Víra nás nevede do úzkých, ale je cestou s tajemstvím. Začínám ovládat halíkovštinu, a to znamenitě. Nepatřím mezi lidi, kteří ze strachu před rozkolísáním víry nechtějí naslouchat rozumu a vědě. Lepší rozkolísaná nežli zkamenělá.

Nejsem si jist, zda Luther v Římě víru pozbyl, nebo nalezl.