Socializmus s teplou tvárou
Do dvorečka, do dvora
smutný mesiac pozerá.
Môj svet je vidiek,
len tu stále ešte dýcham vzduch.
Môj svet je vidiek,
záhumienok, lesy, vôňa lúk.
(Vidiečan, album Nechajte si ju)
Vidiečan
Dobře si vzpomínám, jak roku 1988 v Trianglu vévodila tato skvělá píseň kapely Vidiek. Punkový protestsong. K nevíře, že se taková „nestoudná“ satira dostala do státní televize. Rýpavý obrázek Slovenské rodné dediny pod horami a podobných, prepáčte, slátanin. Není všechno zlato, co se třpytí. Ani vyšívané vesnické kroje. Výsměch národním bájím, Šemíkům a Jánošíkům, zasmoleným skanzenům od Zuberce až k Rožnovu; štulec rouhavě vyčpělému a nábožně pěstěnému folklóru. Na truc Jožkovi Černému i Jarce Šulákové. Cuká mi koutek nad tou jejich mladickou drzostí. Jeden se na venkov utíkal, jiný z něho utéci musel, v zájmu přežití. Pro někoho může být venkov peklem. Co pravíš, Maryšo?
Hurá do divadla!
Poslouchám jeden slovenský podcast. Jmenuje se Teplá vlna. Moderují ho příjemní hlasatelé jako Roman Samotný a také scenárista Andrej Kuruc (*1983). Dozvěděl jsem se, že stojí i za představením líčícím nelehký život homosexuálů v totalitním Československu. Nemohl pochopitelně, s ohledem na svůj mladý věk, nic z toho zažít osobně, ale myslím, že pomocí divadelních prostředků vcelku věrně vystihl tehdejší poměry.
Protože mě nadchly recenze, musel jsem to vidět na vlastní oči. Vida, vida, bude se hrát v Bratislavě 26. září. Lístky jsou už v předprodeji. Režie Marián Amsler. Soubor No mantinels. Do divadla nejlépe ve dvou. Přiberu s sebou zaníceného ochotníka Vojtu. Kdy já jsem byl naposledy v divadle? Možná s Evou na Višňovém sadu v Olomouci. Jsem troufalý, když si v následujících odstavcích budu hrát na uměleckého kritika. Zahrávám si!
Herci proti své vůli
Divadlo vyžaduje společenský oděv: Opásám se kolárkem a Vojta nazuje lakýrky blyštivé jako vyleštěná přilba. S velkým předstihem přijíždíme na místo uvedené na elektronické vstupence. Je to vysoký panelový dům v jedné z okrajových bratislavských čtvrtí. Ulica pionierska, místopisný název ladí s touto socialistickou, budovatelskou, průmyslovou, poněkud odlidštěnou mohylou. Inu, přiléhavé kulisy. Otčenášek také přenáší Shakespearovo drama do jiných souřadnic. U vstupu se vyjímá výrazná cedule „Zvárač“. Vždyť i to je psáno na lístku. Svářeč? Čert to vem, lepší nežli Rudá záře nad Kladnem. Opravdu, tohle bude dokonalá alternativa, žádná Zlatá kaplička.
Sem a tam proudí po monumentálním betonovém schodišti mladí studenti jako v Platonově Podobenství o jeskyni. Vysokoškolská kolej? Přijde mi to jako hemžení pro hemžení, vycházející z nezadržitelného elánu. Kvaltování jako na náměstí v Komenského Labyrintu. Mají potřebu jen tak neurčitě kmitat po způsobu molekul. Cosi je ponouká, aby se míhali sem a tam.
My však jsme tu s jasným záměrem. Asi jsme se nezmýlili. Chrabře vstupujeme skleněnými dveřmi a jdeme k vrátnici. Ve vestibulu ještě nečeká nikdo. V opravdových divadlech už galerie klokotají nenuceným životem. Znejistíme.
„Jsme tady správně?“ ptám se muže na vrátnici, asi třicetiletého, drsňáka. Váhavě bere pokrčenou vstupenku do rukou, nevěřícně si nás přeměřuje: Vyšší chlap v kněžském ustrojení a malý rozcuchaný človíček se silnými skly. Jako by pátral, jestli je to „prdel“. Dlouhé, velice dlouhé přemýšlení. Podobných vtipálků už tu zažil.
„Myslel som, že ste tiež herci.“ Vypadne z něho nakonec. Hluboká věta. Ve slovenském vrátném se patrně mísila ostražitost se zakořeněnou úctou ke stavu duchovnímu. Jsem v rozpacích, pak se zahledím na toho střapatého mužíčka vedle sebe. Inu, opravdu vypadáme jako dva komedianti! Jo, a jsme děsně staří. Jaksi nečekaně jsme se stali součástí novodobého kumštu, který rád rozleptává hranice mezi herci a obecenstvem. Jsme zářnou ukázkou starých dob. Už jen nám přitavit na čelo štítky s popiskem „Prvohory“.
„Hej, ste tu dobre. Počkajte tuna. Divadlo započne happeningom.“ Pozvolna se scházejí diváci, nejprve na dvorku, po kontrole vstupenek přecházíme zpět do vestibulu. Prohlížíme si je. Naše ustrojení nezapadá, je slavnostnější, jejich spíše neformální, ale vkusné. Převažuje tu černá barva. Chovají se domácky nenuceně, srší mladistvým veselím. Chlapci tu byli po dvojicích; nedrželi se sice za ruku, ale bylo zřejmé, že patří k sobě. A hlavně jsou sami sebou a naprosto „v pohodě“. Tito kluci a tyto holky nemají zapotřebí na sebe upozorňovat a poutat zájem. Jsou vyrovnaní sami se sebou.
„Tak se zdá, že jsme tu jediní, kteří netvoříme partnerskou dvojici.“ špitne prostořeký Vojta, ocitnuvší se ve svíravých kleštích menšinového stresu. Má pravdu. Vyhlížíme v té mladé padesátce jako dva sugar daddies na tripu. Vyčníváme. Zvědavě po nás pokukují, s určitým odstupem, snad malinkou nedůvěrou. Latex na těle by ještě pochopili, ale kaučuk na krku? Možná jim v hlavě běží děsivé scénáře: Jaké pozdvižení bych tu asi mohl vyvolat? (Říjnové krveprolití při klubu Tepláreň se nedá zapomenout.) Třeba během představení vyloví přenosný kropáč, koupený v Częstochowe, odjistí ho a všechny nás zcáká svěcenou vodou. Nebude jako ukázkový fanatik provolávat latinská zaříkání a metat po nás exorcizovanou sůl? Nevytasí árijsky bílý transparent s rudým nápisem? „Sodomie je v Božích očích ohavnost“.
Proč lezu do tak bizarních situací? Já prostě nemám žádné zábrany – No mantinels. (Rozpomněl jsem se, s jistou trpkostí, jak jsem jednou oddával na golfovém hřišti a připadal si malinko nepatřičně; v tom tuhém vyšívaném pluviálu jsem neměl daleko opravdové hvězdě dragu – Miss Petty.)
Z mobilu, který mi pomáhá vyváznout z této trochu trapné situace, se dozvídám o coming-outu paní farářky Viktorie Kopecké.
Na cestě k uzdravení
První akt se odehrává na tom malém dvorečku před zadním vchodem, ve stylizované nádražní kavárně plné hluku. Je to velice působivá předehra. Už nejsme okounějícími diváky, stáváme se spolucestujícími. Z beztvárné bezejmennosti se vynořují osoby, tváře, z nichž bude utkán celý příběh. Jedeme v tom všichni spolu. Okolo stolku tu sedí několik bonvivánů, svobodných a rozšafných. Nemají nikam namířeno, jsou bez cíle i bez jízdenky, ustrnuli na rozcestí. Tu okolo nich kráčí půvabný hoch se starosvětským cestovním kufříčkem. Venkovan, kterého ztvárnil Jakub Švec (*1998). Zbystříme. Přitahuje pozornost svou důvěřivostí. Září jako drahokam nevinností.
Jinoch se s nimi dává do řeči, jak to vesničané dělávají. Vzbuzuje přízeň, něhu či soucit? Prý přijíždí do Bratislavy na vysokou školu. Ale má jednu velkou svízel, ani „to“ nedokáže pojmenovat. Je prostě nemocný. Družná čeládka, jedna žena a dva muži, rychle vytuší, co je to za divnou chorobu, kterou trpí venkované. Okamžitě jej zasvěcují do tajů svého světa. Tahle úvodní scéna má poněkud brechtovské rysy. Berou ho do své – komunity. Herci vydatně popíjejí alkohol a mezi přípitky provolávají: „Socialistický človek nie je homosexuál.“ Zasmát se floskulím přece jen ulevuje. „Vidiečanovi“, jinak jej neoslovují, je v jejich společnosti příjemně. Klade naivní otázky.
Kluk se červená, když tyto sudičky zapředou věcný hovor o něžnostech. Jedna (Tomáš Pokorný) ukáže mladému na hrdle lahve od whiskey, asi někde z Tuzexu, jak umně zapojit jazyk. Druhá je duše lyrická, ale je čím dál zřejmější, že si nikdy své nadpozemské tužby neukojí. Proto jej posměšně přezdívají Básníkem. Uzemňují ho a bude tomu tak po celé představení. Zmařené naděje jsou nejbolestivější obětí na oltáři socialismu. Člověk v této době a společnosti jednoduše nemůže jen tak dělat, po čem prahne. Tu není místa pro poezii, možná ještě pro Jiřího Žáčka. Zhrzený Básník (Peter Tilajčík) přitiskne vymydleného mladíčka ke stěně, ale chlapec se nesmlouvavě vysmekne, zatáhne poklopec a pláchne. Tohle on nechce. Sní po skutečné lásce. Umělce si odvádí muž s maskou, za účelem placeného špásu. Najednou je zřejmé, že to je stanoviště pasáků a pasených. Žádná roubená kavárnička. Co mu ale zbývá v této společnosti? Není tak svobodný, jak vypadá. Kamkoli půjde, bude mít na sobě cejch jinakosti. Kdyby mohl sedět v kanceláři, vydávat sbírky milostných sonetů nebo křepčit v činohře, nemusel by se prodávat za mrzký peníz na plesnivých veřejných záchodcích, v bratislavských katakombách.
První dějství je u konce a nabroušená sestra (Michaela Fech), jako z Nemocnice na kraji města, nás všechny žene dovnitř, do útrob ordinace. Má na sobě jakousi nehezkou vlněnou vlásenku, odbarvenou. Účinkující herečky jsou vybaveny umělými vlasy, které tu mají nepochybně hlubší význam, a budou sejmuty v samotném závěru, spolu s maskami. Teď jsme ale stále v éře paruk a rudě zmalovaných rtů. Přesunů z jedné scény na druhou bude během představení několik. Sestupujeme, vody Rudého moře se rozdělily. Plahočíme se a potulujeme, z otroctví vstříc vysněné svobodě. Bylo by to jiné, kdybychom dřepěli v nějakém rokokovém hledišti. Chvílemi budeme tím šibováním již otráveni, jako naši otcové u vod v Meribě.
Nevím, co si o tom myslet. I můj klopýtající společník je nesvůj či rozčilen, protože ho tlačí lakované botky. Nebude to jen další groteska o jednom balíkovi z venkova? Chce ta divadelní hra bruslit na ledě laciných stereotypů o zkaženém velkoměstě a panensky čisté venkovské duši, jako v černo-bílých kýčích první republiky? Venkovan je, naštěstí, propracovanější postavou; nebude Madlou zpívající Evropě. Brzy seznáme, že venkov není selankou. Těžko se dá ale přehlédnout, že jiné úlohy jsou podány poněkud ploše a určité scény šablonovitě.
Zastávka na sexuologii
Vyšetřovna sexuologického ústavu, zapáchá dezinfekcí. Hlavní hrdina je ochoten podstoupit vše, aby se uzdravil. Království za koně! Setrvale se ujišťuje, jestli se mu vůbec dá pomoci. Šaty dolů! Jinošská, přirozená krása zde není samoúčelná. V očích socialistického zřízení je totiž všechno nahé a odhalené. V komunismu přece není soukromí ani tajností. Rostlý jako topol, zdravý jako řípa, vůbec nic mu nechybí. Stydí se před doktorem i jeho ráznou pomocnicí, proto si klín zakrývá v dlani. V jádru zůstává nesmělým chlapcem. „Chalan“, který slušně zdraví a důvěřivě poslouchá pokyny moudřejších a starších, či spíše povely cvičitelů. Má čisté srdce, rozpovídá se a vyjevuje svá dětská dobrodružství. Je pravdomluvný a nic nezamlčí. Procítěně popisuje své vesnické kumpány. Vzpomíná, jak se mu krásně rozbušilo srdce při hře s jiným kamarádem na vrakovišti.
Byl vlastně docela šťastný, dokud mu blízcí nesdělili, že není v pořádku. Lékař (Ľuboš Janák) nemá zábrany ani pochopení pro citové výlevy. Je věcný, má letité zkušenosti a po ruce odborné výrazy. Kdo je tu vlastně zdravý a kdo vyšinutý, kdo celistvý a kdo omezený? Kluk nebo vyžilý doktor – pijan? Lékař mluví jiným jazykem a průběžně musí řešit jiné, přízemní zájmy: Jednou chybí inzulín, podruhé toaletní papír. Dokud nemáš toaleťák, nemusíš myslet na duchovní statky.
Ano, tato známá klišé jsou však zástupným symbolem. Ve ztvárněné společnosti scházelo mnohem víc. Chybí tu Bůh a na jeho místo se postavili jiní bohové a stranou pomazaní služebníci. Obraz Boží v půvabném Ganymédovi nevidí, ale ochotně ho překreslí. Averzní terapie dělá zázraky. Změní člověka, až k nepoznání…
Zachovej řád a řád tě semele!
Všudypřítomné komično a humor, který někdy působí až nepatřičně, zvláště tehdy, když vidíme nevybíravé, krvavé praktiky tehdejšího zřízení. Co jiného zbývá v daných podmínkách než se úlevně zasmát? No, československá cesta ironie. Vtípek za vtípkem. Jen tak mohou lachende Bestien přežít.
Divadelní hra v rychlém sledu střídá obrazy veřejné a soukromé. Ve své podstatě jde o dva ostře oddělené světy. Jako by mezi nimi vedl žiletkový plot. Neštěstí vznikne tam, kde se jedinci snaží stát současně na obou krách:
Naše zdravotní sestra je provdána za tajnůstkáře (Ľuboš Janák). Manželé, kteří se neznají ani se znát nepotřebují. O jeho estébáckém řemesle neví zhola nic. Jejich vztah není věcí lásky, ale cestou k vysněnému těhotenství. Oba jsou nešťastní, ale na tom přece nesejde, jen když ji muž šťastně přivede do jiného stavu. To ovšem půjde jen sotva, protože on k ženám netíhne. S dávkou alkoholu, sebepřekonání a hrubosti je schopen svou manželku – oplodnit. Jako úderná ruka režimu udržuje tzv. růžové seznamy, díky nimž může vydírat jiné homosexuály. Hrozí jim společenským znemožněním i smrtí, aby se obohatil a ukojil vlastní sadismus.
Lékařova žena (Lenka Libjáková) oproti tomu působí navenek velice spořádaně. Ne nadarmo nosí objemnou trvalou ondulaci. Vůbec jí tento atribut vysoce postavené dámy nesluší. I ona má svou odvrácenou, potlačovanou, lesbickou stránku. Tajně se schází s Alex (Michaela Fech), rodnou sestrou, uvažte, lékařovy sestřičky. My ji známe již z nádražní scény. Choť o těchto dostaveníčcích dlouho ví a nebrání v nich. Jen ať se to děje v ústraní, ne v domácí svatyni. Normalizace už tolik neusilovala měnit chování a myšlení, jen o vnější pořádek. Symbolem toho je kytička a šampaňské, které lékař přinese ženě k výročí svatby, a tam ji zastihne in flagranti. Netluče ji pro nevěru, ale za porušení pravidel. (Domácí násilí je ostatně dalším příznakem oné doby.) „Proč se z doktora stala ta směšná, politováníhodná troska?“ ptáme se. Snad proto, že se podílel na mrzačení lidí in nomine ordinis? Tím, že musel dělat, in nomine eiusdem ordinis, věci, o jejichž smyslu a účinnosti pochyboval?
Porno z dovozu, léky z domova
Jak probíhalo vesničanovo odvykání? Musí se dívat na hanbaté časopisy pro pány na pány, i když se mu to protiví, a k tomu polykat léky. Léky? Jakýkoli pohled na mužské tělo má u něj vyvolat zvracení. Vpravdě zázračné pilule.
Má vyblít svou homosexualitu. Jak prosté! Statečně přivyká sebezapírání, učí se hnusit sobě a sebenenávisti. Vyčerpaný zjišťuje, že se nikdy nezmění. Do jeho zmučeného srdce se vkrádá zoufalství. Zahání starostlivé přátele z nádraží, kteří přijdou na návštěvu do nemocnice. Snad i to mělo být účelem terapie. Zpřetrhat spojenectví, pozbýt vazeb, osamět.
V městě je mír a pro každého práce.
Může tě hřát, že nejsi na oprátce
a že neležíš pár inchů pod zemí.
(Karel Kryl, Karavana mraků)
Režisér se nevyhýbá ani scénám, kde vidíme syrové, takřka pasoliniovské násilí na člověku. Venkovanův zoufalý pokus o sebevraždu se nepovede, Básníkův později ano. „Co jste nám to, soudruhu, udělal?“ Divná otázka. Neměla by znít obráceně? „Co jste udělali mně, pane doktore, že jsem mladý pozbyl smyslu života?“ Vybavují se mi závažná Havlova slova:
Neumím odpovědět – praví dramatik – na otázku, zda je sebevražda řešením; pro ty, kdo ji spáchali, zřejmě řešením byla. Pravda, je to řešení trochu zkratkovité – jenomže tak se to jeví nám, kteří jsme si dosud na život nesáhli. Ale co my o tom víme? Máme vůbec právo se tak povýšeně vypořádat s něčím, co jsme nepoznali? (tím nemyslím jen samotný akt sebevraždy, ale především to konkrétní hoře, které jí u sebevraha předcházelo, hloubku jeho neštěstí a hloubku jeho neschopnosti s tím neštěstím žít.) (…) Je opravdu velmi těžké říct, proč má člověk vlastně žít! (…) Ať tak či onak, já nikdy nebyl schopen sebevrahy odsuzovat; spíš mám sklon si jich vážit. Nejen pro nepochybnou odvahu, které je k dokonané sebevraždě třeba, ale i proto, že sebevrazi kladou – v jistém smyslu – cenu života velmi vysoko: zdá se jim, že život je příliš vzácná věc, než aby směl být znehodnocovány tím, že bude žit zbytečně, prázdně, beze smyslu, bez lásky, bez naděje. Někdy mne napadá, jestli sebevrazi nejsou vlastně jakýmisi smutnými strážci smyslu života. (Dálkový výslech, str. 162-3)
Oběť pokojná
Opravdu mu pohotový zásah zachránil život, nebo jen umožnil další přežívání? Na tuto otázku odpovídá snad nejsilnější scéna celého představení. Režisér se při ní uchýlil k zajímavému nástroji, když opouští činohru a na plátno dává promítnout jeden předtočený živý obraz. (Po tomtéž prostředku sáhne během večera několikrát.)
Venkovan leží v posteli, bezvládně, jako mrtvola na pitevním stole. Hledíme na tu podívanou! Jako na Rembrandtově oleji Pitva dr. Tulpa (1632). Chlapec je předmětem socialistického snažení. Vzali mu slovo. Úplně postačí, pokud se nebude hýbat. Všichni o něm mluví, jako by už vězel v truhle a oni se nad ním nakláněli k výkropu. Jeho údy obloží tlačenkou a jitrnicemi. Hodují na jeho těle, slovutný pan doktor, který svede dělat zázraky, i venkovští příbuzní. Supi se slétli a hladově klovou do mršiny. „Útočí, aby hryzli mé tělo.“ (srov. Ž 27) Vítaná trachta nad neštěstím druhého. Kluk nezajímá nikoho. Zato lékař sklízí neskonalý obdiv u venkovanů. Měl by být vyznamenán. On dokáže vše, jako Pán Bůh. Tahle žranice je úlitbou božstvu. Je to rituální oběť pokojná. Velikonoční beránek; ani jediné sousto nesmí zůstat do rozbřesku. Zabitý i živý. Kmenové hodování divochů. Bílá, ledová sterilnost. My už Vás, soudruhu, dáme dohromady. Chlapec je zabrán tak, že vidíme jen jeho trup, nikoli hlavu. Hlavně ne hlavu! Svéhlavost jen všechno pokazí.
Nechutné, všude je hořčice a mastnota. Žrouti žvaní s plnou hubou. „A co když to léčit není třeba?“ pronese spolumlaskající felčar, „Co když je to normální?“ To je ovšem klíčová věta celého představení. Přítomní na plátně na chvíli oněmí překvapením. Takovou otázku okamžitě zaženou, protože by to úplně všechno změnilo. Možná by to vedlo celou soustavu ke zhroucení. Člověk přece není dobrý takový, jaký je, ale my ho musíme předělávat k obrazu svému! Kde by skončila společnost, která již netlačí na pořádek? Ordine e silenzio, silenzio e ordine! (fašistická učitelka ve Felliniho povídkovém snímku Řím).
Kdo jsou moji příbuzní a kdo je moje rodina?
A tak milí, bodří, dělní a štědří venkované nechávají jednomu ze svých ubližovat a mrzačit ho. To je má rodina, má vlastní krev? „Mezi vlastní přišel a vlastní ho nepřijali.“ (Janův prolog) Pokus o sebevraždu byl výslednicí snah o předělání lidského tvora v socialistického muže. Člověk nemá hodnotu sám o sobě, jen jako role ve staveništi obrovitého mraveniště.
I rodiče ochotně prokazují službu utlačujícímu soukolí, oni jsou jeho bohatýrskou oporou. Ti hodní, normální a zdraví venkované. Krev a mléko! Upřeli mu lásku. Zajímají se o něho jako o churavý kus ve stáji. Třeba se vyléčí a bude k něčemu, nebo taky ne. Vybavuje se mi monolog z jiného představení:
Když chcete dítě zabít, nemusíte ho hned zastřelit, stačí, když nebudete dělat nic. Odepřete mu svoji lásku a budete se na něho dívat, jak zasvěcuje svůj mizerný život bez lásky tomu, aby se vám zalíbilo. To je tak protivné. Ale v určitou chvíli si i dítě řekne: Já se musím přestat snažit. Copak se člověk může přestat snažit? Každý si myslí, že všichni ostatní na světě vědí, co je to láska, jenom vy nežijete s tím šíleným prokletím. (z představení Drahá Mathilda, Divadlo u Valšů)
Rozvrat rodinných vztahů kvůli homosexualitě? Je kořenem homosexualita, anebo neochota akceptovat odlišnost?
Vyloučení se společenství, vyobcování, je tím nejhrozivějším trestem pro ty, kdo se nechtějí dále podvolovat. Venkovan-nevenkovan se vzepřel; už se nemíní nikomu zavděčit.
Domov místem písně
Uniká z léčebny, jako pták z ptáčníkovy léčky. Rozpíná křídla. Jde navštívit své staré známé. V bytech disidentů, teplých podivínů, Alex a Básníka, se konečně uvolní.
Jak se ti vede, venkovane? „Léčím se z léčení.“ odpovídá hlavní hrdina. Opět se mu do tváře vrací jeho mladistvá svěžest. Je sice naježený, ale poprvé si může zazpívat. Domov je místo, kde si můžeš zazpívat šansony paní Hegerové, anebo, anebo Lipovou lyžku!
Zbohom buď, lipová lyžka
žitia môjho verná družka
na zbojníckom poli
Nedej se utlačovat, vyber si úděl zbojníka. Dočolomanský si kvůli své homosexualitě také dost vytrpěl. Zapět si po zbojnicku na grúni, Vídni ku vzteku! To je opravdový lék.
Domov prostorou nadechnutí
Domov je prostorou, kde se dá volně dýchat (vôňa lúk). Člověk může být šťasten tam, kde zrovna je. Zmiznout za kopečky však není řešením? Ten, kdo hledá umanutě štěstí venku, stejně je nenajde. Mám chuť křičet s Janem Ámosem – vyhnancem: „Člověče, nehledej štěstí mimo! Nehledej ho u druhých! Pak se ti otevře ráj srdce.“
Dříve nebo později se zhroutí každá nabuchodonozorovská socha a skončí v sutinách. Nebude to happy-end, jen začátek nového života. Máš možnost být sám sebou. Obstojíš? Obstojím? Obstojíme? Náš venkovan si nenechal ukrást sny. Když o nich mluví, stydlivě šeptá. Není vzorný a bezchybný, ale uprostřed těžkých dob si uchoval tvář; slaboši však ztratili duši.
V nouzi poznal přátele. Jestlipak se jeho nová komunita pod náporem svobody nerozsype? Ve společnosti nepřijímající si mohli být prostě souzeni, jako někdejší signatáři Charty 77. (O čem si ostatně mohl povídat takový Petr Uhl s Václavem Bendou?) Po převratu si obyčejně šli svými cestami a už se nikdy nesetkali, názorově ani lidsky. Dva lidé si nemusejí rozumět jen proto, že jsou motorkáři nebo milují Kandinského. Společenství je dílem Ducha svatého; je místem, kde se protivy setkávají a kde se sdílejí i protivové.
Na pomezí
Je hodné obdivu, že kvůli padesáti divákům, po deseti eurech, jsou ochotni profesionální umělci účinkovat naplno, někteří z nich dokonce v dvojrolích. Josef Kajetán se svou potulnou Boudou by tyto své kolegy jistě ocenil.
Tohle divadlo balancuje mezi dokumentem a činohrou. Oněm promítaným živým obrazům rozumím, jsou totiž nezbytné pro mladší diváky. Některé fénomeny však režisér zjednodušuje natolik, že pro dříve narozené působí jako karikatura; dlužno říci, karikatura docela povedená.
Možná chce toto „zvláštní umění“ předat jedno jediné poselství: Homosexuál sám o sobě není úchylem. Někdy bývá spíše vychýlená společnost, ve které se vyskytuje. „Nicht der Homosexuelle ist pervers, sondern die Situation, in der er lebt.“ (Rosa von Praunheim) Nezápolí nakonec v každém člověku dobro se zlem a není každý z nás schopen všeho, vzmachu i pádu?
Nebuďme herci!
Po odjezdu z Bratislavy mi víří v hlavě mnoho myšlenek: Když se okolo jedné hodiny ranní soukám do postele, umiňuji si, že hercem nebudu. Stejně hraji mizerně.
Všechno tu volá po Bohu, nevysloveném, ale přítomném v naději. Všechno úpí po Duchu: „Přijď, sladký duší příteli!“ Amen.