Přiotráven Eucharistií (2007)

Když si listuji těmito pamětmi, zjišťuji, že mnohé ze svých vzpomínek podávám, jaksi bezděčně, žertovným tónem. O to více mě překvapuje, jak vážně píši, stejně nezáměrně, o předmětu následujícím. Bylo by přitom snadné osvěžit líčení jiskrou veselosti. Situace, které budu popisovat, skrývají nesporně zárodky komična. Jenže mi nejde vtipkovat, mluvím-li o tradiční liturgii; ani nevím přesně proč.

Kde se vůbec objevil můj zájem o tento dávný ritus? Poprvé jsem se ho účastnil, se spolubratrem z konviktu Pavlem Römerem, v počápelském farním kostele v jubilejním roce 2000. Celebroval neopakovatelný mužíček, benediktin Radim Valík. Panu rektoru Koutnému se pranic nezamlouvalo, že s ním udržujeme styky: Stará mše byla papežem zrušena a basta. Svou neposlušností jenom kazí „konvikťáky“.

Horovat za trident bylo z mé strany výrazem jemného vzdoru vůči onomu litoměřickému ústavu. To nepopírám. Ale ještě více jsem mu propadl pro jeho půvab a vznešenost. O velkých prázdninách roku 2000 jsme s Otcem Radimem podnikli pouť jeho mikrobusem do Lourdes.

Většinu osazenstva tvořili bohoslovci, ale byli tam i dva páterovi dospívající ministranti. Křoupali jsme samotné hladové vločky, ale nikdo nelitoval; k pouti patří odříkání.

Otec Radim měl široké srdce. Ukázal nám francouzský katolicismus v jeho barvitosti. Na mnoha místech působila kvetoucí církevní hnutí, jako bylo společenství Emmanuel. V několika dnech jsme viděli tolik různých podob církve, které se vzájemně pokojně snášely a obohacovaly.

Náš velitel v hábitu se nerozpakoval ani vzít nás do Taizé, onoho Woodstocku katolické mládeže! Bylo tam krásně, ani silné krupobití nás nepřipravilo o pohodu. V pověstném Chrámu smíření jsem na vlastní oči zahlédl bratra Rogera obklopeného mládeží, vycházela z něho dobrota a přátelskost. Neměl jsem však odvahu jej oslovit.

V Paray-le-Monial jsem si prohlédli místo, na kterém se odehrála zjevení Božského Srdce Markétě Marii Alacoque. Spolu jsme uctili v Arsu sv. Jana Marii Vianneye. Nahlédli jsme do památné soissonské katedrály i Corbusierovy betonové baziliky v Ronchamps.

Jednou ze zastávek byl také klášter v provensálském Le Barroux. Nocovali jsme v borovicovém lesíku hned vedle levandulového pole. Junácká romantika k pohledání! Jak nádherné byly ty tiché latinské mše slavené mnichy nad ránem v bočních výklencích opatského kostela podle vlastního benediktinského způsobu! Protože každý z nich sloužil jiným tempem, ozývalo se průběžně celým tím prostorem tichounké cinkání oltářních zvonečků jako na pastvě. Mystika světla a bratrské sounáležitosti. Něco nepopsatelného se dělo v tak prostých a neokázalých podmínkách.

Už tehdy jsem si kladl otázku, proč Pavel VI. zcela vytlačil starobylý římský obřad z veřejného prostoru. Proč jeho stoupence roku 1988 zahnal Jan Pavel II. do hradeb s nadpisem Ecclesia Dei adflicta? Mons. Marcel Lefebvre byl vyobcován z církve poté, co proti papežově vůli vysvětil čtyři kněze na biskupy. Týž trest byl uvalen na jeho stoupence. Těm, kdož se však chtěli udržet ve společenství s římským stolcem, se jemně uvolnila škrtící pouta. Církev Boží jste svým útokem na její jednotu zarmoutili, ale ona je tak laskavá, že vám dopřeje trochu více rozletu ve vašem ghettu. Protektorem předkoncilních rituálů se stalo Bratrstvo sv. Petra; pro tvrdé jádro lefebvristů zrádci, pro zákonité představené problémoví synové.

Mladé lidi vždy lákaly v knihovnách oddíly, v nichž byly pod zámkem uloženy libri prohibiti. Copak nám asi chtějí naši moudří představení upřít? Jančení při mládežnických mších mi přišlo tuctové. Vedle toho trident, trident byl v té době opravdovým odbojným rockem.

Tajně jsem si obstaral německy psaný časopis, který o ní pojednával, a ještě tajněji jsem si v něm louskal, když jsem držel službu na vrátnici kněžského semináře v Olomouci. Jako bych četl rozvratný samizdat. Bál jsem se, že tam někdo vpadne a zeptá se: „Co to, proboha, čteš?“ Ta představa mi připadala možná ještě trapnější, než kdybych se věnoval Playboyi.

Také jako kněz jsem se po dlouhou dobu zastával, seč mohl, oprávněných nároků věřících katolíků, lnoucích ke starému římskému obřadu. Ba, bývám na straně slabších, proti mocnějším. Zároveň jsem jim všelijak pomáhal, což vyplyne z dalšího líčení.

Jako liturgista nemohu nemít v hluboké úctě tento ritus. Patří k obecnému rozhledu. Je to neopomenutelná kapitola našich skvělých dějin.

V těch dnech přišlo nové nařízení od papeže Benedikta. Staré mši se zablesklo na lepší časy.[1] I spěchal Jiří z rodu Válků vstříc vsetínskému Hornímu městu, aby se s celou svou mladou rodinou přihlásil o svá čerstvě nabytá práva, neboť byl z místní části Rokytnice. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! Příkladně využil strategického momentu, jímž je šok.

Jiří byl tehdy jen o několik málo let starší ode mě. Pokřtěn jako náctiletý. Chvíli žil v klášteře. Pak vstoupil do manželství a stal se otcem. Do té doby jsem snad nepotkal člověka, který by byl tak důsledný a svědomitý ve svatých věcech.

„O starou mši přece už nikdo nestojí!“ říkával si spokojeně veledůstojný pan děkan. Převýchova, promiňte, pastorace, se zdařila. P. Jiří Rek byl natolik zaskočen bouřlivou změnou kurzu, že svolil k příslušnému slavení, jednou za měsíc, v sobotu brzo ráno. Zaskočen je slabé slůvko, zklamán: Vždyť on, udatný Rek, kdysi patřil k těm, kdo s neobyčejnou horlivostí divoce přestavovali nejedno kněžiště a důsledně zahlazovali stopy bývalého pořádku. Ach ano, poháněn duchem liturgické přestavby vykonal leccos záslužného i sporného. Jako mnozí jiní bral podobné žádosti velice osobně. Vždyť právě pro vás mladé jsme to všechno dělali. Zaváděli češtinu, otáčeli oltáře, upustili od hieratického mumlání orací. Není divu, že takové požadavky pokládal za výraz hrozivého mladického nevděku.

„No dobrá,“ děl zkušený farář, „Já ji ale sloužit nebudu. Co by si o mně kněží řekli? Že jsem podivín? Svěříme to kaplanovi.“ Dal jsem se tedy do vzrušujícího učení. Na internetu pozvolna rašily první instruktážní webové stránky, což mi velice pomohlo. Ze švýcarského ústředí odbojného Bratrstva Pia X. jsem si nechal zaslat výukové DVD pod pichlavým názvem La messe de toujours (tj. věčná mše). Moc se mi nelíbilo. Tohle nebyla gregoriánská, gotická mystika, s níž jsem se setkal na bylinném poli v Provensálsku. Připomínalo to nácvik baletu. Большой театр. Hubený uhlazený panáček v basičce předváděl podobné pohyby jako rokoková postavička na otočné tyči starosvětského kolotoče; jako panenka nad šperkovnicí, když ji natáhnete klíčkem. Jeho výraz byl strnulý, nezúčastněný, což mi přišlo přehnané. Stará mše se dá sloužit nejen důstojně s nádechem levandule, ale také škrobeně.

Doškolení a přezkoušení jsem vykonal, kde jinde, v klášteře Sainte Madeleine du Barroux u jistého Otce Luca. S mými výsledky byl spokojen, snad s jednou výhradou: Když viděl, s jakým fortelem čistím vnitřek kalicha, bolestně zaúpěl: „Mon abbé, ayez respect avec les dorateurs, s´il vous plait.“ – „Můj otče, mějte prosím úctu ke zlatníkům.“ Bylo to trefné. Mou obřadní způsobilost potvrdil i P. Filip, který už dlouhou dobu slavil v moravské metropoli podle dominikánského obřadu.

Celebroval jsem postaru s neobyčejnou láskou, třeba i jednou do týdne. O dovolených denně. Tento obřad mě naučil oné kýžené římské strohosti (concinnitas).

Žil jsem v přesvědčení, že tu přece nejde o žádné štěpení, ale vzájemné obohacení. Biskupy a jiné hodnostáře bojovně bránící v přístupu ke „staré mši“ jsem pokládal za necitelné a nespravedlivé staříky. Tradiční katolíci pak byli ti, kdož zakoušeli, v mých očích, pronásledování, útisk, útlak. Jenže býti mučedníkem skýtá takovou sladkost! Vzpomeňme na nedočkavého Polykarpa prahnoucího po zubech šelem.

Pan Válka bojovník byl. Nomen omen. Čítával si v Lefebvrově Otevřeném dopise bezradným katolíkům jako v evangeliu a jeho podobiznu měl zavěšenu v kuchyňce. Mrzel se na mě, když jsem ecônského preláta nazýval rozkolníkem. Není rozkol jako rozkol! Krásná to věta! Tohle je hrdina. Nemohl jednat jinak, když ve svém stáří posvětil čtvero nových biskupů. Mše podle starého Římského misálu byla zástupným znakem mnohem hlubší nespokojenosti se závěry druhého vatikánského koncilu. Jako v Janově apokalypse: Jedno znamení se postavilo proti druhému. Kdo s koho? Nepříjemné, že zrovna obřad se stal nástrojem lítého souboje.

Aby liturgie o prvních sobotách ve Vsetíně probíhala náležitě, naučil se Jiří, pod mým vedením, brzy ministrování. Také se ujal kostelničení a vše k celebraci vzorně chystal. Nemalou úzkost mu ovšem působila skutečnost, že se nedalo sloužit na původní oltářní desce, neboť na ní spočíval tabernákl. Nakonec se Jiří překonal a vzal na milost nový obětní stůl, versus populum; vždyť je, přísně vzato, důstojnější: Je vyroben z materiálu vznešenějšího, z mramoru, a byl posvěcen biskupem, byť podle nového pontifikálu. „A bude se celebrovat ad orientem, takže žádné strachy, bratře.“ Užívat téhož oltáře bylo pro mě vítanou ukázkou a důkazem toho, že tvoříme jednu církev, Kristovo tajemné tělo, a že máme účast na jediné oběti.

S Jiřím, tím legendárním rytířem, jsme pořádali též partyzánský odboj. Vůbec první tridentskou mši jsem slavil pro seniory v jednom vsetínském domově s pečovatelskou službou na dušičky, v černé barvě. Předpokládal jsem, v dobré víře, že si stařečkové rádi vzpomenou na své dětství. Takhle působili spíše zmateně. Nebyl to dobrý nápad.

Po půl roce se oba Jirkové, Válka i Rek, na kolbišti fary střetli, a tak bylo příslušnému slavení utrum: „Jak vůbec si dovolujete mě poučovat o přednostech staré mše? Já jsem ji dobře zažil a Vy, Vy, Vy ničemu nerozumíte. Jste blázen. Nemáte žádné vzdělání.“

Abych jej potěšil a udržel v katolickém společenství, přišel jsem brzy poté s nápadem: „Uděláme si pouť na Velehrad, svou soukromou tradiční pouť. Co Vy na to? Nezáleží na tom, že budeme jen dva. Každá mše je dokonalá a nic jí neschází.“ Naše kroky mířily přímo do baziliky. V sakristii nám kostelník odmítl vyhovět. Prý má zapovězeno, aby se v uzavřených bočních kaplích slavila mše svatá souběžně s liturgií uvnitř chrámu. Snad by nám ale mohly vyhovět sestry v poutním domě Stojanově. Dovolily.

Bohoslužba byla povznášející, jak jen tridentský obřad může být. Jiří přisluhoval a byl šťastný. Introibo ad altare Dei. – Ad Deum qui laetificat iuventutem meam. Šveholili jsme střídavě.

Starý obřad předpokládá, že celou velkou hostii přijme sloužící kněz; pro Jiřího jsme, nedopatřením, zvláštní partikuli nepřichystali. Otevřel jsem tedy zlatá dvířka, vyňal objemné ciborium, sejmul příkrov, pokleknul a otočil se ke svému ministrantovi s malou hostií mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. „Ecce Agnus Dei, ecce qui tollit peccata mundi.“ Jaksi zajíkavě odpověděl: „Domine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo et sanabitur anima mea.“ Pak jsem nad jeho tváří vyznačil křížek řka: „Corpus Domini nostri Iesu Christi custodiat te in vitam aeternam.“ Otevřel ústa a přijal.

Zbledl a zimničně se roztřásl, jako by právě pozřel zkažené sousto. Nerozuměl jsem tomu, co se děje, avšak nemohl jsem se zeptat. Obřad musí plynout. „Quod ore sumsimus et pura mente capiamus et de munere temporali fiat nobis remedium sempiternum.“ Po leoniánských modlitbách, jimiž slavení končí, mi všechno vyklopil.

Jak jsem mu jen mohl podat Eucharistii ze svatostánku, z hostií proměněných při novus ordo? Běda! Přijímání už nebyl v Jiřího ústech lékem (ono remedium), ale jedem, kterým kdysi sv. Benedikta sytili jeho proradní bratři.

Vade retro, Satana,

non suade mihi vana.

Sunt mala quae libas.

Ipse venena bibas.

Cokoli vzniknuvšího při slavení nové mše vyvolává u duchovních lidí nevolnost, i kdyby to měl být Kristus. Jedná se o nesnášenlivost na stopové množství Novus ordo.

Novus ordo, nijak jinak „to“ nenazýval, častěji zkracovaný na „NOM“, bojuje s La messe de toujours. Nové je špatné a my nejsme nic jiného nežli nom, nom, nomádi. Novus ordo, říkal ta dvě latinská slova, jako by šlo o lékařskou diagnózu. Sklerosis multiplex. Připomíná-li stará liturgie vrcholnou báseň o třech větách rozvitých, pak „tohleto“ je ubohou verzí pro dyslektiky.

Přátelé, není Eucharistie jako Eucharistie. Nebuďme na Jiřího zlí a jeho spolubojovníky. Na druhou stranu si nejsem jist, jestli by drtitelé staroobřadníků byli schopni pozřít Eucharistii proměněnou v tridentském obřadu. Třeba by se přímo osypali. Třeba by je postihla žloutenka od té tridentské plísně. Tohle je jakási pokročilá verze starodávného bludu. Od donatismu se liší právě a jen v tom, že se platnost svátostí uznává, avšak jedni se důsledně vystříhají svátostem druhých.

Prohlásit mezi tradicionalisty o novém obřadu, že je platný, bylo ve své podstatě výrazem nejhlubšího opovržení. Validitas nemá jen zaručovat viditelnost církve a spolehlivost svátostí. Je to sice oběť, ale rozhodně není Pánu Bohu milá. Této mše se dá využít v případě nouze. Ti pokročilejší by však na tu novou už nešli, protože ten její hnus nestojí za to svaté přijímání. Totéž lze vztáhnout i na zpověď: Snad ještě tehdy, upadneš-li do těžkého hříchu, můžeš v zájmu ochrany duše nechat se rozhřešit novou absoluční modlitbou.

Diskuse o tom, že v mnoha bodech se liturgická reforma povedla, byla marná. Jak může z druhého vatikánského koncilu vzejít něco dobrého?

Pro P. Reka jsem byl příliš konzervativní. Pro pana Válku zase knězem moderním, modernistickým, což mě výrazně diskvalifikovalo. Co mu ale zbývalo? Beze mne by se k vysněné mši dobral jen s obtížemi.

Eucharistie neproměňuje, ale kontaminuje? To bylo pro mě překvapivé zjištění. „Nesdružuje v jedno svaté společenství“[2], nýbrž vyděluje z něj. Podobné nevolnosti a horečky se u Jiřího nedostavovaly při přijímání u řeckokatolíků, jenom při novus ordo.

Nová mše je zjevně zpotvořená, bezcenná demoverze, leč existuje něco nestvůrnějšího: hybrid. To se nedá vystát.

Cestou domů už skoro nepromluvil. Otrava měla rychlý postup. Tak zlá věc se mu stala! Bylo po pouti. Byla to vůbec pouť, po níž se mám vracet proměněni? Nebo šlo o masakr svatosti?

Nakonec to byla výprava do hlubin tridentské duše: To, co jsem mu podával, nemohl odmítnout, protože by šlo o pohrdání Boží milostí. To, co pozřel, nemohl ani vyzvrátit, neboť bylo nad nebe jasné, že to „platné“ Kristovo tělo skutečně jest, avšak ušpiněné a zahnojené. Kdyby je vyplivl, zatížil by se smrtelným hříchem svatokrádeže. Nacházel se v hrozné chvíli. Zakoušel smíšené pocity. Toto Tělo ho neočišťovalo, ale poskvrňovalo. Hněval jsem se na něj a zároveň jsem s ním soucítil. Do jakých soutěsek jej jeho upřímná zbožnost skřípla? Nemohl tam ani zpět.

Mnoho věcí v jeho mysli znesvěcovalo a znečišťovalo… Vždyť stačí tak málo k tomu, aby se všechno pokazilo. Žijeme uprostřed špinavého světa. Nikdo vlastně nemůže zcela ovlivnit, jestli se znečistí. Jiří se tohoto světa štítil. Co kdyby mi Eucharistii podal kněz homosexuál? Co kdyby mi ji podal kněz divných názorů? Hostie může být dokonce kontaminována mnohonásobně. Svět Slované odvozují od světla. V očích Jiřího byl však plný morově se šířící temnoty; okrsek hrozivě ponurý, v němž Eucharistie uvízla jako ubohá holubice. Byl to svět, který ani Eucharistie nedokáže proměnit. Přitom všechno v našem bratru po proměně volalo.

Kéž by nás tak Pán proměnil podle našich umanutých představ! To, co se nám líbí, nám odnímá. To, zač se stydíme do morku kostí, ponechává. Teprve po dlouhé době chápeme, co v nás opravdu proměnu vyžaduje, učíme se přijímat (!) sami sebe. Ježíš tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle Srdce svého!

Po odstěhování ze Vsetína jsem se s Jiřím setkal snad jen dvakrát. Přijel mě navštívit do Hranic. Odsloužil jsem pro něj jeho vytouženou mši v děkanském kostele a podal Eucharistii proměněnou při téže oběti. Pak jsme se jen několikrát slyšeli v telefonu. V jedné textovce se mi pochlubil, že tohoto dne slaví své veliké výročí: Od stanoveného data přešel výlučně na tradiční svátosti.

Uložil si tuto újmu ku prospěchu vlastní spásy, podobně jako se přechází na bezlepkovou stravu. Dospěl k přesvědčení, že všechny dosavadní ústupky, jež strpěl, byly omylem. Žádné nové oltáře, žádné kostely užívané pod obojí, žádní kněží oddaní či zaprodaní oběma obřadům. Duchem nové liturgie se nesmíme dát nasáknout. To se pak nemůžeme divit, že upadáme do vážných hříchů. Zasmrádneme jím jako při vstupu do zakouřeného lokálu. Novému obřadu nesmíme přinášet úlitby. Buď všechno, anebo raději nic.

[1] Benedikt XVI., motu proprio Summorum pontificum ze 7. července 2007: „Čl. 2. Každý katolický kněz latinského ritu, ať diecézní nebo řeholní, může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský Misál vydaný Papežem Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský Misál promulgovaný Papežem Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, kromě Velikonočního tridua. Ke slavení podle jednoho či druhého Misálu kněz nepotřebuje žádné dovolení ani Apoštolského stolce, ani svého Ordináře. Čl. 4. Ke slavení Mše Svaté, o kterém je v čl.2, mohou být při zachování právních norem připuštěni také věřící, kteří by o to dobrovolně požádali.“

[2] Srov. velikonoční chvalozpěv Exsultet.