Pohlavní zneužití v církvi

Benedikt XVI. právě zesnul. Zmocňuje se mě nostalgie a hluboká vděčnost.

Vzpomínám na první hodinu církevních dějin s Dr. Františkem Holečkem. „Není možné, abych vás poučil o církevních dějinách v celé jejich šíři a spletitosti.“ a pak dodal, „Pokud se mi ale podaří, že z vás po těchto dvou semestrech budou hrdí římští katolíci, pak jsem splnil svůj úkol.“

Bingo, to je přesně ono. Býti hrdými římskými katolíky. Papež Jan Pavel II. se v závěru svého pontifikátu stále jen omlouval za historické přešlapy své církve. Jako mladý bohoslovec jsem si připadal tak provinile, jako bych mohl za hořící hranice bludařů. „Proč ten stárnoucí papež stále dokola prosí za odpuštění?“ jevilo se mi to tehdy jako sebemrskačství. Štvalo mě, že se omlouval i těm, kteří měli také mnoho důvodů k omluvě. Inu, Jan Pavel II. byl tak pokorný, až to zahanbovalo. Řada katolíků kráčela s hlavou svěšenou a nevěděla, čím se pochlubit před tímto světem. Už přestávala věřit, že jejich církev je „svatá“, jak se vyznává v krédu.

A pak přišel, po svých nohou, na scénu nedostižný Benedikt XVI. Pozvedněte hlavu! Nebojte se! Znovu jsem byl pyšný, pyšný jako páv na to, že jsem římským katolíkem. Vždyť církev naši kulturu rozhodující měrou vytvořila. Ano, máme být nač hrdí. Šlo o nezbytné nadechnutí. Už jsem měl plné zuby křižáckých tažení, Husů, Brunů. Chtěl jsem vidět gotické katedrály a středověké univerzity.

Pán nám však neumožnil dlouho tancovat okolo své krásy. Nebyl to nakonec Benedikt XVI., který opakovaně varoval před církví „autoreferenciální“? V plné síle udeřilo na tělo církve pohoršení ze sexuálního zneužívání duchovními. Stydíme se doposud. To, co souvisí s lidskou intimitou, vyvolává i dvojnásobný stud.

Rosmini kdysi mluvil o pěti ranách církve a ani jednou z nich koncem 19. století nebyl pohoršlivý pohlavní život kleriků.[1] O století později je to rána hlavní a sama o sobě zdrcující.

Musíme se znovu nechat švihat a na hrdé římské katolictví na čas pozapomenout. Trpět, dokud archanděl Michael svým mečem nad Andělským hradem tento mor neukončí.

[1] 1. odtrženost kléru od laiků; 2. nedostatečná výchova kněží k samostatnému myšlení a ke vzdělávání lidu; 3. nejednotnost biskupů, kteří se už nescházejí; 4. jmenování biskupů vládou, zatímco ve staré církvi je volilo duchovenstvo a lid; 5. nesvoboda v oblasti církevního majetku, jeho užívání proti úmyslu donátorů a proti jeho vlastnímu smyslu.