Všichni svatí a světice Boží, orodujte za nás!

 Litanie při mém kněžském svěcení (24. června 2006) mi už v paměti příliš neutkvěly. Nedivme se tomu: Bylo nás sedm a celý obřad je mnohem složitější nežli u jáhnů. Rozechvělý muž nestačí pojmout všechny ty zážitky. Vzpomínám si jen, je to trochu směšné, že koberec s heraldickým znakem naší arcidiecéze, na kterém naše sedmero při litaniích svorně leželo, byl plný prachu. Kontrapunkt úžasné fugy? Ty jsi jen prach a v prach se obrátíš, ale já jsem v tobě našel zalíbení a volám tě na vinici.

Miluji tuto prostou, starobylou skladbu. Kdykoli se ji modlím, připadám si jako v útulném kině; před očima se mi vždycky, na malý zlomek vteřiny, rozjasní světcova tvář nebo nějaká ústřední epizoda z jeho života. Zasvítí a pohasne jako podzimní Orionidy. Bez světců by celou tuto zem zahalila temnota jako tehdy v Egyptě při deváté ráně (Ex 10,21nn).

Inu, „zbožní se budou skvít jako zář oblohy a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.“ (Dan 12,3; liturgický překlad) Ano, jako jiskry prolétnou strništěm (srov. Mdr 3) Litanie při svěcení jsou dějinami spásy, svatosti a také služby.

Vždyť všichni ti služebníci byli z masa a kostí a byli obmyti toutéž vodou křtu jako my! I my máme „naději na spásu“ (Římský kánon: „pro spe salutis et incolumitatis suae“), snad dospějeme ke svatosti k té „dokonalé jednotě s Kristem“ (Lumen gentium 5).

Litanie mohou být provedeny špatně, mechanicky, namísto tlukotu srdce klepot mašiny. Při takovém přednesu zanikají postavy v ní zmiňované i jejich skvělost. Jako by šlo o čtvrtý nebo pátý průklepový papír v psacím stroji. Potom nevedou k zážitku vytržení, ale otravné unylosti. Mohou umocňovat jediné zbožné přání: „Bože můj, kdy už to skončí?“ Rád naslouchám svatým jménům, a ještě raději jim naslouchá náš nebeský Otec.

Abychom docenili jejich prostou hloubku, je třeba v sobě rozvíjet liturgickou duchovnost.

Mezi svatými vzývanými při kněžském svěcení se blyští nedostižný biskup z Prachatic Jan Nepomuk Neumann (1811-60), který proslavil svou rodnou zemi za velkou louží ve Filadelfii, i patron mládeže Stanislav Kostka (1550-68). To je ovšem obdobný kalibr jako sv. Álois. Polský šlechtic, který dal přednost službě Boží a za svým snem utekl i před vlastní rodinou. Jak příznačné pro zaníceného hocha. Umírá sedmnáctiletý v Římě v blízkosti svého duchovního vůdce svatého jezuity Františka Borgiáše. Patron mládeže. Byl jsem v pokojíčku, kde dožil. (Jeho tělo lze uctít u Sv. Ondřeje na Kvirinálu.)

Každý jmenný seznam obnáší úskalí zmatení. Litanie jsou nebezpečné dvojnásob. V katedrále je obvykle při svěcení kněžstva předzpěvoval regenschori pěveckého sboru Ave z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži Filip Macek. Drželi jsme mu palce, aby to nepopletl jako o několik let dříve…

Zkušený kantor od ambonu zapěl: „Pane, smiluj se!“ a věřící zabrali: „Pane, smiluj se!“

„Svatý Františku Xaverský, oroduj za nás. Svatý Jene Maria Vianneyi, oroduj za nás. Kolektivní srdce bušilo bez sebemenších arytmií.“

A pak to přišlo, nečekaně, zato technicky naprosto dokonale: „Sta-ni-sla-ve Kost-ko Neu-man-ne.“ a katedrála uvědoměle aklamovala: „O-ro-duj za nás!“

Je to pravda odvěká: Božímu lidu jdou odpovědi skvěle, malinko hůře modlitba.

A tak se vloudil tento komunistický básník do litanií, jako Pilát do kréda. Jeden ze svěcenců, upřímně zbožný Jožka Rýznar, ležící v prostraci před oltářem sebou divoce škubnul.

Doufejme, že svatí, tedy katoličtí svatí nejsou žárliví!

Chceme-li volně navázat, pak by mohl pan Macek jako antifonu k obětování zapět jiné nesmrtelné a hlavně zbožné Kostkovy verše z Proprií Komunistické strany Československa, v části věnované patronům internacionály:

Sovětská Rusi,

Buď zdráva!

Nad skomírajícím světem, jenž dusí

Nás a všecky ostatní dělníky a dělnice

buď zdráva,

světice!

Kdybychom dovedli ještě zdobiti oltáře,

Tvůj oltář bychom zdobili,

kdybychom učili děti své modlitbám,

jen k tobě by se modlily,

světice.[1]