Úcta ke svatým

Nevím, jestli bych si ve všem rozuměl s Martinem Ivanem Jirousem, každopádně chovám úctu k jeho svobodymilovnosti. A také jeho upřímnosti. Také mně se nepozdává pokřivený kult svatých. Také já čelím pokušení se rouhat, když vidím kýče a nakládání se svatými podle lidských záměrů. Nemám ale tak prořízlou pusu, abych napsal syrově blasfemické verše jako on. Myslím si ale vpodstatě totéž. Proti úředně budované bezbožnosti se dá bojovat rouháním.

Také máte rádi Český rozhlas? Zrovna poslouchám zajímavý pořad na Rádiu Wave. Děláme vlny! Jmenuje se příznačně Hergot! Vtipná, mladistvá hříčka. Věnuje se totiž duchovnu a náboženství. Cílí na mladé lidi, kteří jsou na tyto otázky velice citliví. Vzpomínám si na těch svých čtrnáct, patnáct let. Stále jsem se pídil po smyslu života a neústupně hledal odpovědi; jedna věta tázací střídala druhou, jako kulomet. Zanícení, horečka, horlení, vztekání se, polemiky. To všechno znám.

Právě se tu líčí psychická manipulace, jíž byl mluvčí vystaven v jistém evangelikálním letničním společenství.

Mladý člověk, který nebyl utvářen náboženskou výchovou, bývá v tomto věku duchovně nenasytný. Ti, kdož ve víře vyrostli, naopak vykazují naježenost a vcelku zdravou ostražitost. V dospělosti je už obyčejně nic duchovního nestrhne.

Nejsložitějším úkolem pastoračních stratégů bývá pozvat tyto jedince na program, který by je duchovně prohloubil. V naší zuberské farnosti se kupříkladu konávala každoročně, v předvečer posvícení, jednodenní duchovní obnova. Hosté bývali velice zajímaví, opravdové osobnosti. Mons. Vojtěch Šíma, misionář z Běloruska Andrzej Kaliciak, evangelický farář Daniel Heller. Účast spíše nízká. Když jsme během COVIDu od těchto rekolekcí upustili, nikdo po nich ani neštěkl. Duchovní záležitosti průměrného katolíka příliš nepřitahují. Něco jiného jsou společenská setkání při dobré muzice a s dostatkem pití. „Otče, kdy už bude konečně ten farní den?“ ptají se nedočkavě.

Místní lidé nemají nic proti svatým věcem. Chovají k nim náležitou úctu. Vysloužilí ministranti sice do kostela už dávno přestali chodit. Jak jinak? Teď ale rádi vzpomínají, „jaké to bylo hezké“. Dokonce se tu a tam uskuteční fotbalový memoriál, v jehož závěru se u pivka tak pěkně vrací do dětství.

V našich chrámech se vyzývají děti, aby si k otčenáši kamarádsky propletly ručičky a vytvořily „takové to pěkné společenství“.

Nevzdávám se naděje, že duchovní statky táhnou samy o sobě a větší ohlašování jim nesvědčí. Nepotřebují evangelizační nábory, ani slaboduché plakáty vylepené na našich dálnicích: „Přijmi Ježíše jako svého osobního Spasitele!“

Navzdory tomu řada svěcených služebníků překotně hledá kanály (jak výmluvné slovo), kanály, jimiž by svou duchovní nabídku dostala k lidem, především těm dospívajícím. Z dnešních kněží se stávají reklamní mágové. Pěkně děkuji. Dokud to skončí jen snahou dotlačit pozvánku tam, kam chci, není to tak nebezpečné. Mladí jsou ostatně zapomětliví a je třeba některá sdělení připomínat, zas a znovu. Když se ale z toho stane masáž, jde o urážku Ducha svatého. (Zvláště duchovní by měli v jeho působení spoléhat.) Co by si bez nás vůbec počal? Ani kněží aktivističtí ani ti zhrzení nejsou podle Kristova srdce.

Jedno z duchovních povzbuzení od Mons. Jana Graubnera se neslo vzpomínkou na moravského supermana Antonína Cyrila Stojana. Kostely světil, zástupy mládeže biřmoval, věnoval se dobročinnosti, kolik toho zvládnul během jednoho jediného víkendu. Všude mezi řádky vyskakoval šotek Makáníček. Když to dokázal Stojan, zvládnete to i vy. „Jste lenoši líní, proto říkáte: ‚Pojďme obětovat Hospodinu.‘ Hned jděte dělat! Sláma vám dodávána nebude, ale dodávku cihel odvedete.“ (Ex 5,17b-18, dle Českého ekumenického překladu)

A tak se nám stává čím dál víc, že „svým vrtkavým mládežníkům“ nadhazujeme, dospělácky úkladně, vějičky, abychom je lapili. Projevuje se to i v oblasti, která je katolickým věřícím velice drahá, v úctě ke svatým. Církev může nabídnout mládeži mnoho skvělých patronů. Alois, Savio, Stanislav Kostka… Jako čtyřicátník se před jejich ryzostí červenám. Kolik ideálů jsem léty opustil.

Já jsem si oblíbil Chiaru Luce Badano (zesnula roku 1990 ve věku devatenácti let!). Krátce před smrtí věnovala svou rohovku dvěma vrstevníkům, aby oni mohli vidět. Holywoodsky chytlavé.

Nemohu se vynadívat na překrásného mladíka jménem Carlo Acutis. Během svého krátkého života dosáhl opravdové křesťanské zralosti, prokázal niternou lásku k Pánu Ježíši a nadchnul svou rodinu i přátele pro víru.

Někdy o těchto hrdinech mluvíme tak nemístně. Jako by oni měli vynahradit neúčinnost našich snah. Holky a kluci, jen se podívejte na takového bl. Carla. Co by vám asi řekl, kdyby mohl? „Choďte do kostela. Zpovídejte se. Hlavně nedělejte ty nečisté věci (fuj, fuj) a nespěte spolu před manželstvím.“ To neříkáme my, starci, ale jeden z vás. Carlovi se nedá odmítnout nic, protože žil v souladu s evangeliem. Možná bychom se velice divili tomu, co by nám Carlo řekl. Jeho osobní hesla jsou moudrá, vtipná a nikoho nepranýřují. „Všichni se rodíme jako originál, ale mnozí umírají jako kopie.“ To se mi líbí ze všech nejvíc.

Fakt si nemohu pomoci, ale sledovat dokumenty o tomto mladistvém hrdinovi mě naplňuje úzkostí. Kde jsem já a kde bych mohl být? A vím, že přesně o tohle Carlovi nikdy nešlo. Chtěl pro svatost nadchnout, nikoli usvědčit z hříchu.

Nevím, jestli stárnoucí plešatí klerikové vůbec blahoslaveného Carla uctívají, spíše jím nakládají. Svatí se už nemohou bránit naší pozemské vypočítavosti. (Jen aby nám to nevytmavili na věčnosti.) To mladí ho mají opravdu v náležité úctě.

Skvěle si dokážeme ze smutných věcí udělat reklamu. Uvědomuji si to, zatímco docela blízko státních hranic zuří válka. Na poutačích na různé modlitební večery se najednou objevují srdíčka v modro-žlutých barvách. Inzeruje se, že součástí bude i „modlitba za Ukrajinu“. Jo, najít si způsob, jak brnknout na city neoslovitelných. Kvůli modlitbě jako takové by nepřišli, ale kvůli zkoušené zemi snad.

Tak jako se nedá odepřít rakovinou stiženému, krásnému, oduševnělému klukovi; starý poustevník s plesnivými vousy a la Braunův Kuks již neprodává. Bože můj, kolik marketingu se okolo našeho katolického kultu světců kroutí?

Naprosto bez obalu: Nehledáme světce, ale tahouny. Jooo, o to nám jde. Světci se zdají nudnými, už tím, že vedou duchovní život. Mladí tahouni však lákají své vrstevníky, a to je bomba. Jeden Dominik Savio vydá za patero klauzurovaných sester.

Výjimku tvoří jen Terezie z Lisieux. O ní se často připomíná, jak je na světici „moderní“. Nemáme už tedy svaté jako takové, ale „moderní“ a ty ostatní, neřkuli nemoderní.

Pak jsou tu divotvůrci, kteří „táhnou“ nadčasově: Antonín Paduánský a v poslední době se hodně propaguje (sic!) sv. Šarbel. Tento Libanonec ke své divotvornosti přidává ještě další vítaný, exotický rozměr. Také by se dalo dlouze mluvit o kultu Otce Pia.

A kde se za tím vším krčí Bůh a opravdová zbožnost (Jak 1,27)?

Přeji všem katolíkům i milované mládeži, která ještě z našich kostelů nezdrhla, aby si utvořili ke svým patronům osobní vztah a nenechali se vtáhnout do našich účelových kampaní.

Každý by se měl často zadívat do tváře uplakané Panny Marie Lasalettské. Běda ale těm, kteří mistrně využijí jejích slz k probuzení výčitek a zahanbení. Na vlas stejné je to i s Aničkou Zelíkovou. To kvůli tobě, hříšná matko, souchotinářská dívenka kašle krev. Z naší svévole se z ní stala prolife aktivistka. Konečně i Krista samotného si můžeme vzít do úst: To jen kvůli tobě se potil v Getsemanech. Vidíte, hranice k cílené manipulaci je velice tenká.

Od jedné vzácné ženy jsem před časem obdržel náramek se čtyřmi písmenky: What would Jesus do? Nemám rád způsob tento myšlení. Kdesi jsem ho nedopatřením pohodil a nikdy si ho nenavlékl. Co by ti asi Ježíš řekl k tomu, co děláš? I Ježíš se může stát součástí zástupu model a modliček.

Římská církev až do sedmého století byla dost opatrná, pokud šlo o kult svatých. Usměrňovala ho a držela poblíž staveb řečených martyria. Tohle bylo rozumné. Místně omezená úcta se tak snadno nezvrtne a hlavně je původnější než ta vyhlašovaná při kanonizaci.