Nebeská svatozář! říjen 2002

V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Silvia, aby se po celé Itálii provedl soupis cizinců. Všichni se šli dát zapsat podle svého původu.

V těsné blízkosti Berniniho sloupořadí sídlila cizinecká policie. Důvěrně ji znali zahraniční studenti. V italské republice byl povolen jen pobyt krátkodobý, do šesti měsíců. Za jistého premiéra, který se i v českých zemích proslavil veselou vilou toskánskou, přibyla další povinnost: Z důvodů spíše propagandistických nežli preventivních bylo cizincům mimo Evropskou unii nařízeno, aby bezodkladně poskytli své otisky prstů. Je to pravda odvěká, že trestné činnosti se v Itálii dopouštějí toliko přivandrovalci. Nejúkladnější jsou ecclesiastici.

Nic naplat, z přednášek dnešního rána nic nebude. Rozhlížím se po čekárně. V přeplněné místnůstce se tísní výkvět podsvětí: Václav Babinský, Jan Jiří Grasel, baron Trenk a jedna Mata Hari. Dobrá sestava. Teď vážně. Je tu houf Poláků, ti jsou ostatně všude, a přímo vedle mě trůní jakási zababušená sestra. Asi musela poslušně vyjít ze své klauzury už někdy po matutinu. Babylón? Ne, svatá církev římská.

„Suora, lei è…?“ optal se teroristky v hábitu jeden veledůležitý ouřada.

„Spagnola.“ špitla recto tono.

To dá přece rozum, že zamřížovaná Španělka není tak nebezpečná jako Slované s kolárkem!

„Račte dále, přednostně. Bude to velice rychlé.“

Po těch slovech byla před našimi zraky vzata vzhůru a obláček Boží milosti nám ji zastřel.

A když jsme upřeně hleděli k nebi, stál vedle nás jeden pověřený anděl a řekl: „Muži galilejští, co tu stojíte a civíte k nebi? Hybajte do pracovny. Sejmeme vám otisky z prstů.“

Poslechli jsme a zamířili na Sión…

Trochu vážnosti k úřednímu úkonu, prosím! Zřízenci nebyli moc vlídní. V každém jejich posunku i slově bylo znát rozladění: „Takovou trapárnu si mohl ten fešák Berlusconi odpustit. Porca miseria!“

Nemohli jsme se jim divit. Kdo měl ten chumel odbavit? Ani přístrojů nebylo. Jen inkoust přivezený ze Starého Egypta. „Dej sem prst.“ štěkla pokroková policistka a drapla mi ruku. „Tak honem, nejsi tu sám!“ Nechtěla byste, madam, i otisk mého nosu, do sbírky?

Dlouhodobé povolení k pobytu jsme obdrželi snad až ke konci studií. Neva, sekretariátu naší univerzity, obecně přezdívanému stregheria (Ottův slovník naučný překládá jako rejdiště čarodějnic), stačilo potvrzení, že jsme o ně požádali.

Uběhla skoro tři léta. Permesso di soggiorno za to čekání stálo. Zvědavě si čtu v tom bezvýznamném cáru papíru: „Výška 181 cm; barva vlasů: marone“ a konečně to podstatné, „oči: aureola celeste.“ Přesně mě cizinecká policie vystihla. Aureola celeste. Toto sousloví se totiž dá přeložit nejen jako blankytná duhovka, nýbrž i nebeská svatozář. Jsem zvědav, co napsali, té zbožné karmelitce.

No konečně si někdo povšiml mojí svatosti. Mám to černé na bílém. Aureola celeste. Jo, podle ní mě jednou rozpoznají, až zamorduji předsedu italské vlády.

Jan Jiří Grasel vlastní rukou