Luboš

15. srpna 2022. Sedím u kávy s Jožkou K. Již jsme probrali nezbytné stavební záležitosti, a tak spokojeně tlacháme. Je krásně upovídaný; v dobrém rozmaru neřekne jen to, co neví. Na ověřování zdrojů mu zase tolik nesejde.

„Prý buzeranti [sic!] mají své filmové kvóty.“ Dozvídám se, že i mezi tvůrci filmové hudby musí být dodržen stanovený počet homosexuálů. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! Slyšel to od syna a ten od tetky Pagáčeny. Tomu se tedy říká Svatá Tradice.

Jak se jen, pro Boží smilování, stal z tohoto bohabojného křesťana šiřitel poplašných zpráv? Věřící by přece, z povahy víry samotné, neměli být důvěřiví. Bezelstní jako holubice, obezřetní jako hadi (srov. Mt 10,16). Neměli by jen tak skočit na lep hloupostem. Jenže to jsou opět moje akademické představy. Vždyť znám hodně věřících, kteří propadají bludům a nerozumným nesmyslům.

V našem Parlamentu i nadále zuří bitva o „manželství pro všechny“. Řádně zvolení zastupitelé usedají ke svým laciným chlebíčkům v poslanecké kantýně a učeně řeční. Zhruba 268 km od poslaneckého buffet, někde v prostějovské nemocnici táhne kamarád Luboš vozík s nějakým stařečkem.

Sympaťák. Rozumíme si. Má svoje drobné, nenáročné záliby. Sbírá magnetky z cest po vlastech českých a vyhledává poctivou domácí stravu.

Je sám a do starobního důchodu mu mnoho neschází. Před lety mu umřel jeho druh, s nímž dlouhodobě žil v důvěrném vztahu; prostě se skácel ráno před domem, u osobního vozu. Celý Lubošův svět se otřásl. Začal přemýšlet o životě jinak.

Přes týden maká jako sanitář, v neděli chodí do kostela. Ve volné chvilce přichází s motyčkou známé ženě na hrob, který by jinak zpustl. Umřela celkem nedávno, bezdětná. Není nikoho, kdo by dal místo jejího posledního odpočinku „do cajku“.

Luboš mi právě píše přes jednu mobilní aplikaci. Potřebuje se mnou něco důležitého probrat. S čímpak by se asi chtěl poradit? Vypadalo to naléhavě. Přijímám hovor: „Víš, Pavle, chtěl bych po své smrti věnovat tělo pro lékařské účely… Slučuje se to vůbec s katolickou vírou? A hlavně, jak to mám vysvětlit bráchovi – knězi, abych ho neurazil?“

Čtu mezi větami. Asi jsem postřehl to hlavní, nevyslovené poselství. Žádný Lubošův vzdor ani zoufalství, jen matematicky přesný odhad. Jaká je pravděpodobnost, že by si ve svém věku našel někoho, kdo by s ním ochotně strávil podzim žití, postaral se o jeho pohřeb, uchoval na něj památku a docházel na jeho hrob?

Bylo mi ho líto. Za jeho obětavým rozhodnutím neodbytně hučí bolest. Neví, zda si na něj jednou někdo vzpomene. Ponechán samotě, vržen do lhostejného světa. Citlivý i věcný.

O kněžské hroby se lidé většinou postarají, ale o hroby osamocených gayů? Je to jen střízlivá úvaha. Smutná úvaha. Já svůj hrob mám a snad o něj budou také pečovat. Třeba mi tam přinesou i milované chrpy. Co ale bude s Lubošem?

Jednotlivosti už probral i s pověřeným docentem v Olomouci. Je mi do pláče, vždyť on si vyřizuje i svůj pohřeb. Bude mít důstojné rozloučení v kostele, jak se patří, a pak jeho tělo odvezou do fakultní nemocnice.

Luboš je katolík a na postoji církve mu záleží. „Ujišťuji tě, že církev takový nezištný krok pokládá za oprávněný, ba přímo záslužný. Pokud nepopíráš vzkříšení těla, je to přípustné.“ A na doložení své „fatwy“ jsem ocitoval příslušný odstavec z Katechismu (2301).

Tak tedy, u tohoto těla budou jednou omdlévat chudokrevní posluchači anatomie. Medikové budou zkoumat tkáně naložené v konzervačním roztoku. Jak by je mohlo napadnout, že tu leží jejich někdejší kolega? Tyto odborně ošetřené ruce byly kdysi pracovité i něžné. Až jednou splní Lubošovy „nabalzamované“ údy své didaktické určení, budou nejspíš pietně uloženy do nějakého hrobu ve správě ústavu. Bezejmenně jako u bratří v kartouze.

Poslouchám jeho hlas a vlhnou mi oči. Ne, tohle není žádná „výstřední, hysterická buzna“. Nechce být jednoduše nikomu na obtíž a chce po sobě uklidit. A k tomu bude třeba ještě užitečný. Vybavil jsem si hroby našich Němců v Dlouhé Loučce, jejichž kámen puká a obrůstá je břečťan. Každý někde v hloubi srdci toužíme, že nás někdo ochotně uloží do hrobu a bude přinášet čerstvou kytičku.

Myslím, že Luboš položí své tělo na oltář vědy dříve, než dojdou chlebíčky v kantýně na Malostranském náměstí a naši zákonodárci budou muset ukončit svou rozpravu. Dříve, než stačíš natočit jediný film s kvótami pro buzeranty.

Možná i na pitevnách fakultních nemocnic jsou chráněná místa pro gaye. Kdoví! Tohle vám nikde neřeknou. Šiřte to dál, dokud to nezakážou!