Výklad mešního obřadu - 12.

Bohoslužba oběti

 

Bohoslužbu oběti lze členit dále na ofertorium[i] (doslova obětování) neboli přípravu obětních darů (také se užívá od třetího vydání Římského misálu výrazu praesentatio donorum, což představuje určitý kompromis), na eucharistickou modlitbu a obřady svatého přijímání včetně modlitby po přijímání.

 

Ofertorium neboli obětování

Římské ofertorium obnovené po druhém vatikánském koncilu má ve své plné podobě tyto části: obětní průvod, kladení darů na oltář, okuřování, lavabo a modlitba nad dary.

Jde o výraznou proměnu. Přestože ofertorium už nepřipomíná svou skladbou mešní kánon[1], stále si ponechává obětní ráz.[2] Jeho smyslem je probudit v přítomných, knězi i věřících laicích, ducha oběti (animus oblativus).

Ofertorium a eucharistická modlitba mají mnoho podobného. Liší se jistě v odlišném důrazu: ofertorium krouží okolo neverbálních úkonů (především kladení darů na oltář, které je výmluvné samo o sobě). Je přece nápodobou Kristova gesta „vzal chléb“ – „vzal kalich“. Eucharistická modlitba je oproti tomu utkána především z verbálních prvků. Jak jinak? Vždyť napodobuje našeho božského Velekněze, který ve večeřadle pronesl nad chlebem „požehnání“ a po večeři nad vínem „díkůvzdání“[3]. To ale rozhodně neznamená, že by kánon byl chudý na gesta, ani ofertorium prosté slov.

 

Obětní průvod

Jeden z výrazných stavebních kamenů nových ofertoriálních obřadů je průvod věřících s obětními dary. Z hlediska dějinného jde v římském prostředí o skutečnou novinku[4], která se však dočkala v Božím lidu vřelého přijetí.

Vlastní obětní průvod je doložen v galo-franckém prostředí, ale ani tam nešlo o všeobecný zvyk. Na Východě se konal velký vstup s dary, ale nikdy neměl lidový ráz, ale čistě klerikální: Předem připravené dary duchovenstvo slavnostně přenášelo z žertveniku[ii] na prestol[iii]. Výrobu samotných prosfor[iv] a vína zajišťovali také samotní kněží.

V Římě se kněží během ofertoria rozcházeli mezi lidi a přebírali od nich chléb a víno. K samotnému slavení Eucharistie pak oddělovali jen potřebné množství, zbytek byl určen potřebným. V pozdější době už věřící přinášeli do chrámů jen mouku s hrozny a časem byly i tyto „eucharistické“ suroviny nahrazeny samotnými peněžními příspěvky.

 

Ve většině farností se průvod s obětinami koná nejen o nedělích, ale i při všednodenní bohoslužbě. Dary chleba a vína přinášejí obyčejně ti, kdo si zadali úmysl mše svaté. Tím ovšem zastupují všechny přítomné. Nikdo by se před Boží tváří neměl objevit s prázdnýma rukama (srov. Ex 23).

Z patristických časů máme bezpečně doloženo, že přinášet obětní dary směli jen ti, kdo byli ve společenství s církví. Svatý Ambrož požadoval, aby čerstvě pokřtění nepřinášeli dary ke slavení Eucharistie, dokud nebudou dostatečně poučeni o duchovním významu tohoto úkonu.[5] Těm, kdo neměli účast na svatých tajemstvích, to bylo zapovězeno.

Jak se doba změnila: Dnes přinášejí paténu a konvičky nejčastěji ti, kdož rozhodně nezamýšlejí jít ke svatému přijímání.[6] Toto gesto je pro ně natolik lidové, že v jejich očích pozbylo obětního rázu. Stačí, když mám zdravé nohy a netřesou se mi ruce. Nebo ještě hůře: Hlavně, že nemusím ke zpovědi.

Podobné to bývá ovšem s popelcem, tou „osmou svátostí“! Nechat se „opopelit“ přece k ničemu nezavazuje. Jenže toto znamení je začátkem pokání, které má svátostným smířením vyvrcholit!

Obětní dary dnes k oltáři přináší vlastně kdokoli: Nejčastěji je svěřují vdovy nepraktikujícím vnoučátkům, která už léta nepřistoupila ke zpovědi a rozhodně nezamýšlejí jít ani ke svatému přijímání.

Jednou se mně zeptal prostořeký ministrant, jestli také já dávám do sbírky. V těch letech jsem nezřídka látal ze svého farní pokladny v Dlouhé Loučce, Šumvaldu a Pasece. „Měl jsi mu říci,“ utrousil sarkasticky můj spolužák, „že platíš celým svým životem. Tím bys ho umlčel.“ Jenže tazatel měl velice správnou intuici: Kněz podává dary nejen věřících, ale i své. Musí dát i ze svého. I papež dával několik upečených „obětních korun“ (coronae) ke slavení Eucharistie, i koncelebrující kardinálové. Ještě v jedenáctém století zdůrazňuje Řehoř VII. (1079-85), že každý křesťan musí něco přinést ke slavení mše.[7]

 

Nikterak si nelibuji v Havlíčkových Epigramech, spíše se mi protiví jako hořký rybí tuk. Dobře ale vím, že tato tekutina je v mé duchovní lékárničce nepostradatelná. Kdykoli se, u mě nebo ostatních, objevují náznaky klerikální pýchy, užívám do vymizení obtíží těchto veršů. Myslím, že nám dobře poslouží několik veršíků i v tomto případě:

Farář dělá z chleba a vína

pro duše selské

tělo a krev:

sedlák dělá tělem a krví

pro tělo kněžské

víno a chléb.[8]

 

Služebník zkrátka musí mít podíl na oběti. Tuto myšlenku ovšem lze rozeznat i v ofertoriální kněžské výzvě: „Orate, fratres“ – „Modlete se, bratři a sestry, aby Bůh přijal mou i vaši oběť.“ Obrat „meum ac vestrum“ – „mou i vaši“ zde můžeme číst právě v tom smyslu, že i celebrant přišel se svou kapkou do mlýna. Jinak by byl jen funkcionářem. Stále dokola si pamatuji moudro, které mi kdysi řekl jeden kolega: „Lidé svým farářům odpustí všechno, jenom ne lakotu.“ Kněz má jíst ze stejného krajíce jako jeho lid a lidé ze stejného pecnu jako on. Dekret Presbyterorum ordinis kněze dokonce vybízí k dobrovolné chudobě[9].

Dodávám, že Orate, fratres přechází z Amienského sakramentáře do Ordo curiae romanae a nakonec přes Burckardův řád (1502) je převzata do potridentského misálu.

Podle Českého misálu může užít celebrant jednodušší výzvy: Namísto mnohem konkrétnějšího „má i vaše oběť“ se v ní hovoří o „oběti své církve“.

 

Zubří, kde farářsky působím, je vyhlášené v širokém okolí házenou. Neříkám, že by ji všichni hráli. Ale jakýsi sportovní duch dřímá v nich všech. Projevuje se to v různých oblastech. Dovolte malou nadsázku. Někdy se mi zdá, že i liturgii vnímají jako jedinečné utkání. Zvlášť povedený tu bývá průvod s obětními dary. Ten se u nás chápe jako strategie, jak nejlépe dopravit hostie s konvičkami na oltář. Ti, kdo si „zadali“ mši svatou, vybíhají po přímluvách a kvapně berou „své štafetové kolíky“ do rukou. Když spatří mladého kněze, který je už pod oltářními stupni, přidají do kroku. Někdy za cenu vysílení vítězně dokulhají až k oltáři. Farář bezchybně, mlčky, zpracuje nahrávku od věřících a konvičky jsou vcukuletu v rukou spojky – ministranta po pravici. Zatím je to podobné jako ve všech farnostech. Teď ale pozor, jedinečný zuberský manévr: Farář nepostupuje sólisticky kupředu, ale ještě jednou kolegiálně přihraje, pootočí se a patenu přebírá spoluhráč po levici. Ten si nadbíhá za oltář a elegantně posílá hostie do rukou právě docházejícího kněze. Pak už je to stejné jako jinde. Tak se to u nás dělá a vlastně se už nad tím nikdo ani nezamýšlí. Dost pěkná choreografie. Jenže se v ní vytratil původní, naprosto jednoduchý, a proto tak výmluvný význam liturgického úkonu: Věřící se ubírají se svými dary k oltáři, kněz jim jde vstříc, obětiny přebírá a pak je předkládá, jménem lidu, před Boží tvář. Ministrant knězi pouze pomáhá, aby konvičky nachvíli přidržel.[10]

 

Spolu s dary určenými ke slavení Eucharistie je samozřejmě vhodné přinášet i příspěvky na chudé a na kostel, ty se ale odkládají jinam.[11] Stejného Krista musíme ctít v chrámě i v chudých; to dobře věděli svatí církevní otcové jako Jan Zlatoústý[12], Basil Veliký[13] či Řehoř Veliký[14], jeden z nejvýznamnějších zvelebitelů římské liturgie, a podle toho také žili. (O Zeleném čtvrtku si to můžeme uvědomit díky krásnému ofertoriálnímu zpěvu „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.“)

Ještě stojí za zmínku, že dary podle platných pravidel přebírá kněz, případně jáhen.[15]

Chléb a víno položené na oltář už neslouží svému obecnému určení, ale jsou vyhrazeny samotné bohoslužbě.[16]

 

Další neverbální úkony – příprava oltáře, kladení darů na oltář, sebeobětování

Do začátku bohoslužby oběti je kalich uložen na abaku[v]. Nezřídka bývá pokryt nejen pallou[vi], ale i rouškou příslušné liturgické barvy. Říkáme jí vélum. V dávných dobách mělo i praktický, ochranný význam. Každé zahalování – odhalování při liturgii zvýrazňuje tajemství (nepleťme si to s tajemnem), které se věřícím současně zastírá i zjevuje.

Dovolte malé zamyšlení: Když jsem kaplanoval ve Vsetíně, seznámil jsem se s jednou paní učitelkou – milovnicí staré latinské mše. „Víte, otče, nevím, jak bych to přesně popsala, čím se ta nová liturgie liší od staré.“ Pak to ale pojmenovala od plic: „Nový obřad je jako učebnice pro dyslektiky.“ To je trochu silná káva. Nemyslíte? Jádro této štiplavé poznámky bychom však mohli vzít vážně. Starý, tridentský obřad byl utkán z nespočtu gest, které pouze naznačovaly. Vždyť to, co je vskutku nadpřirozené, se lidským smyslům tají. Bystrý ministrant podle jemných neverbálních náznaků odhadoval, v jaké části se kněz právě nachází. Bedlivě napínal uši a pečlivě sledoval každý pohyb u oltáře. Ve správný okamžik musel zazvonit, aby přítomní věřící zpozorněli, přejít na opačnou stranu nebo posloužit. Při dnešní mši je pro mnoho lidí dění okolo oltáře natolik zřejmé, že jim celý rituál zevšedněl. Mše jim běží před očima a oni se do ní těžko dokážou ponořit. Už ani nevěří, že by v tomto ustáleném, křišťálově průzračném konání mohli zahlédnout tajemného, živého Boha. Těžko je něco překvapí. Když jejich potomkové v kostelních lavicích zlobí a nemohou to již vydržet, napomínají je odevzdaně: „Ještě to chvíli vydržte.“ Tato hrozná věta demaskuje, že i tito spořádaní dospělí křesťané leckdy chodí na mši svatou jen z pouhého smyslu pro povinnost. V této situaci by si celebrující kněží měli znovu osvojit smysl pro drobnosti i dovednost jemných náznaků: zapojení zpěvu, posvátné ticho, vhodný způsob přednášení liturgických textů, náležité provedení neverbálních úkonů. To vše by se dalo shrnout do známého obratu „ars celebrandi“ – umění celebrovat.

 

Ještě před příchodem kněze k prostřenému oltáři se má rozložit na prázdný obětní stůl kalich s purifikatoriem[vii], korporál[viii] a palla. Korporál se rozloží, z pohledu kněze, uprostřed, nikoli bokem. Jeho dolní okraj by měl spočívat asi o tři centimetry od hrany stolu.

Misál na vhodné podložce se, v ideálních podmínkách, umisťuje na oltář teprve před Modlitbou nad dary. I když mívá také nesporně estetickou složku (přinejmenším odpovídající font písma), nemá odvádět pozornost od posvátného dění na oltáři. Rozhodně je nežádoucí, aby na menze ležel během okuřování.

 

Přípravu obětních darů je možno, je-li přítomen jáhen, konat na abaku. Tím se skvěle zdůrazní, že oltář slouží pouze a výlučně k oběti. Přesně z tohoto důvodu není vhodné, aby ministranti odkládali sadu s konvičkami na roh oltáře.

 

Příprava vína: To se odnepaměti ředí vodou, protože v antice bylo velice husté a silné. (Samotným vínem se napájeli pouze Barbaři.) Tento důvod pozvolna odpadal. Přesto obdržel uvedený liturgický úkon, jako i mnoho jiných, význam alegorický, a tím i své trvalé místo pod sluncem. Copak tedy dnes vyjadřuje? Vysvětluje to modlitba, kterou kněz při uvedeném úkonu pronáší v tichosti: „Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, spojeného s naším lidstvím.“[17] Jde o slavnou vánoční modlitbu sv. Lva Velikého. Smyslem našeho přijímání má být zbožštění.

Snad ještě původnější význam vychází z Janova evangelia: „Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.“ (19,33-34) Církev si připomíná v tomto rituálním úkonu, že se přidružuje k Pánově oběti, která se zpřítomňuje během eucharistické modlitby.

Jak mají být miska a kalich rozmístěny na mense? Máme obrazová svědectví (např. mozaiky v ravennském Sant’Appolinare), dále popis v Prvním římském řádu: kalich napravo od obětovaného chleba. Není to nijak stanoveno. Mně přijde praktičtější „tradiční rozmístění“ podle oltářní osy, kde kalich je položen dál od kněze.

 

Kladení, pokládání – nepřehlédněme tento hlavní rys ofertoria! Koná ho kněz, jak dosvědčuje první římský řád. OR XV. z poloviny osmého století, zachycující francké mnišské zvyklosti, hovoří přímo o elevaci[ix], vyjadřující oběť.

Kněz trochu pozvedá („aliquantulum elevat“) dary chleba a modlí se přitom, obyčejně tiše, tyto předepsané modlitby:

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života.

 

Nad vínem pronáší obdobnou skladbu:

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme. Je to plod révy a plod lidské práce, a stane se nám nápojem duchovním.

 

Tato modlitba je sice inspirována židovským vzorem (tzv. birkat ha-mazon), neznamená to ale, že by šlo prostě o požidovštění křesťanského ofertoria.

Celé Boží stvoření je určeno k oběti, k Boží chvále. Člověku bylo určeno obdělávat zemi už v rajské zahradě, což není ledajaká služba, ale přímo bohoslužba. Proto se užívá v hebrejštině slůvka abad, které má nesporně i tento kultovní význam. K bohoslužbě jsou lidé vyzváni už před prvotním hříchem. Jde o součást jejich přirozenosti (Gn 2,15).

 

Znamenitě smysl obětování jako takového vystihl Alexander Schmemann při komentáři k byzantské proskomidii:

Obětujíce své prosfory, podáváme a svěřujeme Bohu sebe samé, jeden druhého i celý svůj život: je to skutečná oběť, neboť Kristus ji už přijal, vzal za svou a zasvěcenou Bohu. V okamžiku, jemuž říkáme prothésis, jsou tento život, a jeho prostřednictvím celý svět, ještě jednou a nepřetržitě prohlašovány za oběť (…)[18]

 

Modlitba na chlebem a vínem vykazuje značnou příbuznost také s anaforou ze slavné Didaché. Víno, symbol Davidovy dynastie, odkazuje na Krista Krále.

Když se jí při mši modlím, pokaždé mě napadne, že za každým dílem stojí práce, což neméně platí o díle spáse. Augustinův genius to shrnul takto: „Ten, který tě stvořil bez tebe, neospravedlní tě bez tebe.“[19]

Požehnání nad kalichem i nad vínem užívají také obětního názvosloví, které je ovšem v českém překladu setřeno: „Benedictus es, Domine Deus universi, qui de tua largitate accepimus panem, quem tibi offerimus.“ – „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa, z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme.“ Obětujeme (offerimus), nikoli jen přinášíme (afferimus). Onu vsuvku „quem tibi offerimus“ si výslovně přál Pavel VI., proti mínění desáté studijní skupiny (Coetus X.).

 

Poté se před oltářem hluboce sklání sám celebrant. Tiše přitom pronáší starobylou modlitbu, kterou se Pánu obětuje i on:

In spiritu humilitatis et in animo contrito sucipiamur a te, Domine; et sic fiat sacrificium nostrum in conspectu tuo hodie; ut placeat tibi, Domine Deus.

– S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.[20]

 

Tato modlitba pochází z devátého století. Poprvé ji najdeme ve franckém Sakramentáři z Amiensu[21]. V Římě je přijata, jako obvykle, s velkým zpožděním, a to prostřednictvím Ordinis curiae Romanae, tedy o tři staletí později. Obsahově navazuje na modlitbu tří mládenců v ohnivé peci z Danielovy knihy (třetí kapitola). Podotýkám, že synové Izraele, odvlečení do Babylóna, nemohli Bohu přinášet zákonné oběti. To se od krále Jošíjáše smělo jen v jeruzalémském chrámě. Namísto beránků však podávají sami sebe a Bohu se taková oběť líbí. V této souvislosti se hodí ocitovat žalm padesátý:

8Má žaloba se netýká tvých obětí, tvé zápaly mám před sebou stále. 9Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad. 10Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, 11v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe. 12Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm. 13Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví? (dle ČEP)

 

Kněz Kristův – kněz Nového zákona nemůže jen zastávat úlohu obětníka, leč musí být sám obětí. Tímto hlubokým úkonem se tajemně vrací ke své kněžské ordinaci, při níž mu biskup kladl na srdce: „Přijmi dary věřících k slavení eucharistie. Buď si vědom toho, co budeš konat, a také podle toho žij; svůj život připodobňuj tajemství Kristova kříže.“[22] Připomíná si ale i své křestní závazky.

Věřící křesťan, svěcený nebo ne, je povolán stát se celopalem. Na tento druh oběti právě naráží Daniel. Všichni věřící jsou zváni, aby se podávali Pánu jako oběť svatá a Bohu milá (Ř 12,1).

Již léta jsem začleněn do církevního hnutí Cursillo. Protože má být připomínkou toho, co je v křesťanství podstatné, nesmí přehlížet liturgii. Účastníci třiapůldenního kurzu jsou vyzváni, aby ještě před zahájením mše svaté položili na paténu částečku, buď v tichosti, anebo za doprovodu nějaké krátké modlitby. „Odevzdávám se ti, Pane, se vším, co jsem.“ atp. Při skončení Cursilla dosvědčují, že toto byl jeden z nejsilnějších okamžiků.

Dát se Pánu, svobodně, radostně, bez okolků a podmínek, takoví, jací jsme. Jednoho dne jsem byl jako bohoslovec pozván do římského sídla jistého rytířského řádu, tyčícího se nad Trajánovým fórem. Měli jsme doprovodit latinským chorálem složení věčných slibů. Obřad se odehrál při mši svaté a vedl ho prelát, vyhlášený svou láskou k tradici, ale také nezkrotnou tvořivostí. Kromě samotného, asi osmdesátiletého profesa[x], se ve středověkém kostelíku nakonec objevili mladí rodičové s miminkem ke křtu. To pro našeho monsignora nebyla žádná komplikace, spíše sportovní výzva. S úžasem jsme sledovali, jak dovedně skloubil dva obřady, které na první pohled neměly pranic společného. Jeho snažení na nás, poněkud odměřenější a kritičtější Středoevropany, působilo opovážlivě, později však nabylo spíše komické polohy. K našemu velkému překvapení však přítomní účastníci nebyli tímto jedinečným kabaretem nikterak dotčeni, spíše s náležitou vážností onomu napínavému dění přihlíželi. Když nastal okamžik slavnostního slibu, obrátil se režisér tohoto kusu na stařičkého muže s otázkou: „Slibuješ chudobu?“ A vetchý mužíček – statečně – přitakal. „Slibuješ poslušnost?“ – Ano. A nakonec  – s dramatickým přednesem: „Slibuješ, až do smrti, zdrženlivost?“ To už nám při pohledu na tohoto třesoucího se kmeta cukaly koutky. „Ano. Slibuji.“ Uznávám, že někdo potřebuje dlouhé roky, než dospěje ke svému životnímu povolání. Na druhé straně však obdivuji každého mladého muže a každou mladou ženu, kteří – bez váhání – dávají Pánu nejkrásnější květ svého života. Jistě je to bude stát mnoho odříkání, ale jejich láska k Pánu je natolik vroucí, že dávají, bez vypočítavosti, vše. I my se Pánu bezvýhradně odevzdejme a při každém ofertoriu své rozhodnutí obnovujme. Pane, patřím ti od svatého křtu, ale dnes ti chci patřit ještě uvědoměleji.

 

Rád bych v této souvislosti, snad překvapivě, ocitoval několik vět či snad veršů Simone Weilové (1909-1943):

Bůh nemá slovo, jíž by stvořené bytosti řekl „Nenávidím tě“, ale stvořená bytost má slova, aby Bohu řekla „Nenávidím tě“. V určitém slova smyslu je stvořená bytost mocnější než Bůh. Může Boha nenávidět, zatímco Bůh ji nenávidět nemůže. Bůh miluje ne tak, jako miluji já, ale jako je smaragd zelený. On je „miluji“. A kdybych i já byla ve stavu dokonalosti, milovala bych, jako je smaragd zelený, jako je smaragd zelený. (…)

Nutnost je závojem mezi Bohem a námi, který nám umožňuje být lidmi. Na nás je závoj odhrnout. Nic na světě nám nepatří, neboť náhoda nám může všechno vzít, kromě schopnosti říkat já. Právě to je třeba dát Bohu, tedy zničit. Není nám dovolen žádný jiný svobodný čin než zničit já. Oběť. Nemůžeme obětovat nic jiného než já a vše, co zpravidla nazýváme obětí, není ničím jiným než náhražkou položenou na oltáři já.[23]

 

Katolička Weilová stojí jaksi na pomezí ateismu a protrpěné víry. Najdeme řadu jedinců, kteří proklínají vzletnou a barvitou bohoslužbu katolíků, při bližším zkoumání se však zpěčují spíše proti neplodnému, vyčpělému a protivnému formalismu. I oni, jaksi nevysloveně, volají: Chceš-li konat bohoslužbu, sám buď obětí. Rozhodně nechci „českého ateistu“ vyzvednout na podstavec, abychom se mu obdivovali jako bájnému Sisyfovi, který z posledních sil vytlačí svůj těžký balvan kousíček pod vrchol, pak se mu zvrtne noha a musí začínat znovu, věčně znovu. Vlastně nepochybuji o tom, že kdo hledá, najde. Přesto na slovech Simone Weilové něco je: „Ze dvou lidí, kteří nemají s Bohem žádnou zkušenost, je mu možná blíž ten, kdo ho popírá.“ Chceme-li v bohoslužbě rozeznat duchovní obsah, musíme do ní vstoupit. Jinak i na nás se budou vztahovat tvrdá slova jáhnova ze staroslověnské liturgie: „Dveri, dveri.“ Vy všichni, kdo nejste pokřtěni, vy všichni, kdo jste se ještě Pánu neodevzdali, honem odejděte. Jáhen – vyhazovač jednoduše poukazuje na nezbytnou dispozici lidské duše, aby mohla být přítomna oběti.

 

Okuřování

Při obětování se může také stanoveným způsobem konat okuřování. Do ofertoria bylo zavedeno mnohem později nežli okuřování z úvodu mešního obřadu. Máme ho dosvědčené až v době karolinské. Tehdy se kadidelnice zavěšovala nad oltář. Z Francké říše se okuřování dostává do Říma. Někdy se užívalo současně i více kadidelnic: jednou se okuřoval oltář, druhou lid a třetí ženy, což je trochu cizí dnešní citlivosti.

Tato pocta patří svátostným způsobám, oltářnímu kříži, oltáři, celebrujícím kněžím a dalším složkám shromáždění, které je Kristovým mystickým tělem.

Symbolika vonného kouře je samozřejmě bohatá. My se spokojme s tím, že znázorňuje modlitby věřících stoupající k Božímu trůnu.[24] Ve středověku se setkáváme s jiným alegorizujícím výkladem: kadidlo mělo připravovat k pohřbu Kristova těla.

Samotné dary chleba a vína se dají podle třetího vydání Římského misálu okuřovat buď třikrát dvěma tahy nebo ve tvaru kříže, což je bezpečnější a mně osobně milejší. Ve srovnání s předchozím uspořádáním jde o výrazné rituální odlehčení.

Ve středověku každé z okuřování provázela i specifická doprovodná modlitba. Byly krásné (např. Per intercessionem se zmínkou o archandělu Gabrielovi stojícím na pravé straně kadidlového oltáře), ale svým způsobem zastiňovaly poměrně střídmý ráz římského ofertoria.

Okuřování po evangeliu bylo anticipací ofertoriálního okuřování, proto se už od něho v nových obřadech upustilo.

Znovu připomínám, že v naší liturgické praxi bývá kadidlo chápáno jako slavnostní prvek bohoslužby. Když ale pozorně čteme samotný Římský misál, nenajdeme v tomto postoji oporu. (Dokážu si představit, že za určitých okolností může být užitečné a poučné užít kadidla i ve všední den, třeba jen při úvodních obřadech.)

 

Lavabo

Nad aktuálností, smyslem a umístěním tohoto ritu v celku ofertoriálních obřadů se dlouho diskutovalo. Jeho současné umístění je vlastně kompromisním řešení.

Mytí rukou je provázeno tichou modlitbou: „Lava me, Domine… – Úplně ze mě smyj mou vinu a očisť mě od mého hříchu.“ (Ž 51,4 – liturgický překlad) Jde o další mistrovské užití slavného padesátého žalmu. (Této antifony se užívalo v toulonském opatství v patnáctém století.) Lavabo tedy upomíná kněze, aby usiloval o čistotu srdce.

Mytí dlaní se nachází už v Prvním římském řádu. Někdy se dokonce konávalo i vícekrát během mše. Za Řehoře X. (1274) se s ním sekáváme i po svatém přijímání. Až do liturgické reformy po druhém vaticanu se během něho recitoval šestý až dvanáctý verš 25. žalmu. Původně se však konalo ještě v sakristii přede mší (deváté století), od dvanáctého století patří do ofertoria, od Pia V. je nařízeno i v Římě.

 

Modlitba nad dary – Super oblata

Celá průzračná rituální sekvence je završena modlitbou Nad dary.

V předešlých řádcích jsme se zabývali křesťanskou spiritualitou oběti. Tyto myšlenky se mocně promítají právě do této euchologii. Na rozdíl od kolekty je zakončena jednoduchou, kristologickou doxologií (Skrze Krista našeho Pána.), podobně jako modlitba Po svatém přijímání.

Modlitba nad dary je v ofertoriu tou nejstarobylejší částí, což lze doložit prameny římského původu. Superoblatou se nazývá v Gregoriánském sakramentáři. Později se ale prosadí jiný název: Secreta. OR XV., už z půlky osmého století, dokládá, že se recitovala tiše.

Spolu s výzvou Orate, fratres je Modlitba nad dary jediným ofertoriálním textem, který předsedající musí přednášet hlasitě.

 

O Zeleném čtvrtku říká:

Přijmi, Bože, tyto dary

a dej nám ducha pravé zbožnosti,

aby se ti naše služba zalíbila;

vždyť slavíme památku oběti,

kterou se stále uskutečňuje naše vykoupení.

Skrze Krista, našeho Pána.

 

Ze znění této liturgické modlitby je jasně patrná obětní teologie. Platí to obecně pro tento typ mešní orace a bylo tomu tak v těch nejskvělejších dobách římského obřadu, dávno před Řehořem Velikým.

 

Ofertoriální zpěv

A jaké místo tu zaujímá zpěv? Měl by, za obvyklých okolností, ofertoriální obřady provázet, nikoli si žít vlastním životem. Není například vhodné, když kněz musí čekat, dokud se schola řádně nepředvede.

V Kartágu se, podle Augustinova svědectví, při obětování i při rozdílení svatého přijímání zpívalo, což bylo novinkou, kterou někteří těžko nesli[25].

 

Podruhé ve svém životě jsem zavítal do Lourdes. Tentokrát jsem však zaslechl jakýsi nepříjemný nesoulad mezi provozem poutního areálu a životem ve zbytku městečka. Poblíž rodného domku svaté Bernadetty bylo jakési staveniště. Na ocelové trubce se třepetal papírový karton s nápisem „Chanter interdit.“ Zpívání zakázáno, jako v nějakém pohádkovém království. Také tam byl dovětek přibližně tohoto nesmlouvavého znění: „Na základě zákona jsou jakékoli náboženské úkony na veřejnosti zapovězeny.“ Dnes zakazují zpěv, zítra vytvoří ghetta. Nepřátelé Boha, kritikové církve, těm všem bývá nevolno, když slyší snoubenku Kristovu prozpěvovat na cestě k oběti. Bratři a sestry, prozpěvujeme-li cestou k oltáři, jako panny z mozaik v ravennského kostelíku (Sant´Apollinare Nuovo), prozpěvujme si i venku, mimo viditelné zdi kostela. Ano, zpěv radostných věřících dráždí. Vybavuje se mi v této souvislosti slavný Poulencův chór z opery na motivy Bernanosových Dialogů karmelitek. Řeholnice statečně stoupají na popraviště za zpěvu Salve, Regina, poslední modlitby před spaním. Chanter interdit!

 

Svátostná materie

Na závěr, na samotný konec se dotknu svátostné materie. Kroutím hlavou nad tím, že právě tato otázka v dějinách rozkolu, řečeného velkého, hrála jednu z hlavních úloh. Kvašený či nekvašený, to je oč tu běží. Je opravdu k nevíře, že právě kvůli tomto sporu vzájemně padaly ty nejkrutější odsudky.

Kdo zůstal věrný Kristovu příkladu a kdo se od něho odchýlil? Připustíme-li k tělu tuto ostrou otázku, měli bychom asi dát za pravdu spíše východní praxi. V následujících řádcích se pokusím o shrnutí.

Zdá se, že do devátého století užíval ke slavení Eucharistie křesťanský Východ i Západ svorně chleba kvašeného. V galikánském prostředí se pozvolna přistupuje k nekvašeným hostiím; dokládá to věhlasný Alcuin z Yorku (+804) i jeho slovutný současník Rhabanus Maurus (+856). Tuto nezadržitelně se šířící novinku kupodivu podpořila i rychle se rozvíjející eucharistická úcta. Hostie se snáze lámou a nehrozí u nich tolik, že by vzniklé drobečky přišly ke zmaru. Křesťané na Západě upouštějí od častějšího svatého přijímání. Umenšuje se tedy i skutečné lámání. Množí se naopak, především v mnišském prostředí, počet mší. Z předchozího výkladu dále víme, že u příležitosti svaté oběti začali věřící namísto naturálií upřednostňovat milodary peněžní. Současně se mezi mnichy a kleriky ustálí zvyk, že sami obřadným způsobem potřebné hostie připravují.

Je nasnadě, že svátostná materie se od určité doby začne dávat do souvislosti i s apoštolovým ponaučením: „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“ (1Kor 5,7-8; ČEP)

Také bychom se měli ptát, jaká je ta nejvhodnější forma eucharistického chleba. Je škoda, že dnešní hostie připomíná chléb jen sotva.[26] Přinejmenším od dvanáctého století se zaužíval tvar denáru[27], pro kněze většího, pro nekněze menšího[28]. Myslím, že latiníci mají své pádné důvody, proč upřednostňují své hostie, a že by si současně měli vážit liturgické tradice svých východních bratří.

Nehledě na ritus začněme od Adama: Veďme své děti, odmalička, k docenění chleba. Neváží-li si ho, jak si mohou vážit svatého přijímání? Vzpomeňme na babičku Boženy Němcové i na ty naše babičky, které křížem každý pecen žehnaly dříve, než do něj zakrojily! Kristus si vybírá chléb pro jeho přirozenou symboliku. Sytí lidské tělo a dopřává mu vše podstatné.

[1] Např. epiklézi příbuzná modlitba Veni Sanctificator (ze třináctého století – dosvědčený z Misálu římské kurie) byla z ofertoria z uvedeného důvodu vyřazena.

[2] Hodně se nad touto otázkou v soukolí poslední liturgické reformy diskutovalo, což se nakonec projevilo i v poněkud tekutém názvosloví, svědčícím o hledání kompromisu: Stačí si pročíst IGMR 306, 390; srov. také KKC 1350.

Za přečtení stojí např. tato studie: J. Booth, «The Offertory Rite in OR I», in Ephemerides liturgicae 67(1953)242-247.

[3] I když tyto výrazy, vycházející nepochybně z židovského rituálu (Qidduš nad kalichem a Qidduš nad vínem, po večeři – Birkat ha-Mazon pronášené o slavnostních příležitostech nad posledním kalichem), se začnou velice brzy zaměňovat (a to už v samotném Novém zákoně), je třeba je řádně rozlišovat. Srov. zprávy u synoptiků, dále v Prvním listě Korinťanům, k tomu také příslušné místo v Didaché.

[4] Jungmann sice se svou důsledností dokumentuje zvyky na určitých místech pořádat obětní průvody. (Idem, Missarum Sollemnia. Eine genetische Erklärung der Römischen Messe. Fünfte, verbesserte Auflage. Zweiter Band. Opfermesse, Nova et Vetera, Freiburg 1962 (reprint), zvláště od str. 25)

[5] Srov. Ambrož, In Psalmos 118; Prologo 2, ed. M. Petschenig, in CSEL 62,4.

[6] V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica. Nuova edizione ampiamente riveduta e aggiornata secondo l’editio typica tertia del Messale Romano (Bibliotheca Ephemerides liturgica. Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 2003: „Oblazione e comunione due azioni interdipendenti.“ Str. 406.

[7] Řehoř VII. na římském koncilu roku 1078, kánon 12, in Sacrorum conciliorum Nova et amplissima collectio XX, ed. G. D. Mansi, Florencie-Benátky 1759-1798: „aliquid Deo offerre“

[8] K. H. Borovský, Epigramy 1845, cit. Dle http://texty.citanka.cz/havlicek/ep1-2.html [zobrazeno dne 20.11.2018].

[9] Záměrně cituji per interum: „Přátelský a bratrský styk navzájem a s ostatními lidmi dává kněžím možnost učit se úctě k lidským hodnotám a vážit si stvořených věcí jako Božích darů. Vždycky však mají mít vědomí, že i když žijí ve světě, nejsou podle slov našeho Pána a Mistra ze světa. a tak dojdou k oné svobodě, která je osvobodí od veškeré nezřízené starosti a učiní je vnímavými k naslouchání Božího hlasu v denním životě. Z této svobody a vnímavosti vyrůstá duchovní schopnost rozeznávání; její pomocí se najde správný postoj ke světu a k pozemským statkům. Tento postoj je pro kněze velmi důležitý, poněvadž poslání církve se vykonává uprostřed světa a poněvadž stvořené statky jsou naprosto nutné k osobnímu růstu člověka. Ať jsou vděční za všechno, co jim nebeský Otec uštědřuje, aby mohli být řádně živi. Je však třeba zkoumat ve světle víry všechno, s čím se setkají, aby se tak naučili užívat věcí správně podle Boží vůle a aby odmítali, co škodí jejich poslání.

Vždyť kněží, jejichž „údělem a dědictvím“ je Pán (Nu 18,20), mají užívat časných statků jenom k těm účelům, ke kterým je to dovoleno podle nauky Krista Pána a podle nařízení církve.

Církevní majetek ve vlastním smyslu ať kněží spravují, jak to vyplývá z věci samé, podle církevních zákonů a pokud možno s pomocí zkušených laiků; ať pro něj určí vždy jen takové použití, pro které je církvi dovoleno vlastnit hmotný majetek, totiž pro řádné konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovenstva a umožnění apoštolského a charitativního podnikání, zvláště ve prospěch chudých. Co kněží nabudou při výkonu nějaké církevní funkce právě tak jako biskupové – při zachování místního práva  – mají použít především ke svému přiměřenému zaopatření a k plnění povinností svého stavu; co však přebývá, ať rádi věnují ve prospěch církve nebo na charitativní účely. Nemají považovat církevní úřad za pramen zisku a jeho výnosem rozmnožovat jmění vlastní rodiny. Kněžím proto nikdy nemá bohatství přirůst k srdci, mají se varovat jakékoli hrabivosti a důsledně se zdržet obchodování všeho druhu.

Spíše se vybízejí k dobrovolné chudobě, kterou se zjevněji připodobní Kristu a stanou se pohotovějšími k posvátné službě. Kristus se přece pro nás stal chudým, ačkoliv byl bohatý, abychom zbohatli z jeho chudoby. A apoštolové svým příkladem dosvědčovali, že Boží dar daný zdarma se musí dávat zdarma, a dovedli žít v hojnosti i snášet nedostatek. Ale i nějaké společné užívání věcí na způsob společenství statků, chváleného v dějinách prvotní církve, výborně upravuje cestu pastýřské lásce. Takovou formou života mohou kněží chvályhodně uskutečňovat ducha chudoby, jak ho doporučuje Kristus.

Vedeni tedy Pánovým Duchem, která pomazal Spasitele a poslal ho kázat evangelium chudým, ať se kněží stejně jako biskupové vyhýbají všemu, co by mohlo nějak chudé odpuzovat. Více než ostatní Kristovi učedníci ať ve svých věcech vyloučí každé zdání přepychu. Byt ať si zařídí tak, aby se pro nikoho nezdál být uzavřen a aby se nikdo, byť sebechudší, neostýchal do něho vstupovat.“ Celý dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis 17 in AAS 58 (1966) 991-1024; česky 17. odstavec: Dokumenty druhého vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, 331-332.

[10] Je-li ovšem přítomen jáhen, je oprávněn převzít konvičky od věřících přímo. Připravený kalich pak předá knězi.

[11] IGMR 73,140.

[12] Slavná je jeho Padesátá homilie na Matoušovo evangelium, třetí a čtvrtý odstavec: „Co prospěje, je-li Kristův stůl plný zlatých kalichů, zatímco sám Kristus hyne hladem? Nejprve hladového nasyť a teprve pak můžeš z přebytku vyzdobit i jeho stůl. Dal bys udělat zlatý kalich, ale pohár studené vody bys nepodal? Co prospěje opatřovat zlatem zdobené pokrývky na Kristův oltář, jemu však neposkytnout ani to nejnutnější oblečení? K čemu by to bylo? Řekni ostatně: Kdybys viděl, že se někomu nedostává základního jídla, a ty by ses nesnažil zahnat jeho hlad, a jen bys obložil jeho stůl stříbrem, myslíš, že by ti byl vděčný? Nebo by ho to spíše rozhořčilo? Anebo kdybys viděl někoho oblečeného do roztrhaných hadrů a zkřehlého zimou, a místo abys mu dal oděv, bys mu stavěl zlaté sloupy a tvrdil, že to děláš na jeho počest, nemyslíš, že by se domníval, že si z něho tropíš posměch a že ho strašně urážíš?“ (citováno dle Idem in Denní modlitby církve. Lekcionář pro modlitbu se čtením. 4. 12. – 23. týden liturgického mezidobí, Sekretariát České liturgické komise, Praha 1988, 256-257. V originálu PG 58, 508-509).

[13] Poblíž Césareje stávalo městečko, které založil sv. Basil pro péči o potřebné, které vešlo do dějin jako Basiliáda. Pro nemocné a bezdomovce zde byla zajištěna lékařská péče. Běžně tu pobývali i poutníci, dokud se odpočati opět nevydali na cestu. Kromě toho tam byl i klášter, kostel a dům pro biskupa, který zde pravidelně přicházel, dílny pro vykonávání nejrůznějších řemesel atd.

[14] Symbolickým místem je v Římě Oratoř svaté Barbary stojící na Celiu, které bylo zřízeno nad místem zvaným mensa pauperum. Tam rozdával Řehoř Veliký se svou matkou Sylvií dennodenně chudákům chléb.

[15] Zajímavé je svědectví Apoštolské tradice: „Kdykoli bude vysvěcen biskup, všichni ať ho políbí na znamení pokoje a prokáží tak, že je hoden této služby. Jáhni mu přinesou obětní dary, ona nad nimi vztáhne ruce…“ (Hippolyt Římský, Refugium, Velehrad 2000, 20.)

[16] V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica. Nuova edizione ampiamente riveduta e aggiornata secondo l’editio typica tertia del Messale Romano (Bibliotheca Ephemerides liturgica. Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 2003, 436: „Sottrarre dall’uso comune e riservarli a Dio.“

[17] „Per huius aquæ et vini mystérium eius efficiámur divinitátis consórtes, qui humanitátis nostræ fíeri dignátus est párticeps.“

[18] „Offrendo le nostre prosfore, noi portiamo e affidiamo a Dio noi stessi e gli uni gli altri a tutta la nostra vita: un’offerta che è reale, perché Cristo l’ha già assunta, fatta sua e sacrificata a Dio. Al momento della próthesis, questa vita, e attraverso di essa il mondo intero, sono ancora una volta e senza sosta riconosciuti come un’offerta (…)“ A. Schmemann, L’Eucaristia. Sacramento del Regno, Edizioni Qiqajon, Magnano 2005, 148.

[19] Augustinus Aurelius, Sermo 169,13 in PL 38,923: „Qui ergo fecit te sine te, non te iustificat sine te.“

[20] MR 24.

[21] V. Leroquais in Ephemerides liturgicae 41(1927)441.

[22] „Accipe oblationem plebis sanctae Deo offerendam. Agnosce quod ages, imitare quod tractabis, et vitam tuam mysterio dominicae crucis conforma.“ (Pontificale Romanum ex Decreto Sacrosancti Œcumenici Concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Ordo dedicationis ecclesiæ et altaris, Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis 1977, cap. II, n. 2/1.)

[23] Bohužel nevím, odkud tato citace pochází.

[24] Srov. např.: „Položil kadidlo s modlitbami všech věřících na zlatý oltář.“ Zj 8,3-4;5-8. Srov. IGMR 75.

[25] Zmínka pochází z roku 397: Nějaký křesťan jménem Hilarius odsuzoval „morem, qui tunc coeperat, ut hymni ad altare dicerentur de psalmorum libro, sive ante oblationem, sive cum distribuerentur populo quod fuisset oblatum“. (Augustinus Aurelius, Retractationes II,7-11 in PL 32,634.)

[26] Srov. IGMR 321: „Zřetelnost znamení vyžaduje, aby látka k slavení eucharistie měla vzhled opravdového pokrmu.“

[27] Tvar denáru mají určitě od dob Honorius z Autumn (+ 1145-52). Siccard z Cremony (+1215) to říká obšírněji: „Panis hic in modum denarii formatur… a sacredotibus formandus et coquendus, sicut et in mensa ponendus.“ Idem, Mitrale. Pars V., in PL 213,118-9.

[28] I tohle je ovšem výsledkem vývoje. Původně se velikostně nikterak nelišily.

[i] Někdy se pod tímtéž výrazem označuje blok následující po eucharistické naraci, začleněný do liturgické anamnéze.

[ii] Stůl, na kterém probíhá proskomidie neboli prothésis.

[iii] Obdoba našeho oltáře.

[iv] Bochánky chleba sloužící k Eucharistii v byzantském obřadu.

[v] Boční stůl v kněžišti.

[vi] Jde o tuhé plátno, které se pokládá na kalich, z důvodu úcty, ale i praktické ochrany a bezpečnosti eucharistického vína.

[vii] Lněný ubrousek určený k čištění kalicha a patény.

[viii] Lněný, zpravidla škrobený ubrousek, na který se pokládají svátostné způsoby.

[ix] Tj. pozdvihování.

[x] Ten, kdo skládá sliby. Případně ten, kdo je už složil.