Vraťa (Prosím, čtěte Vraťa, nikoli Vráťa. Jsme přece na Moravě!)

Nebudu vám popisovat vzezření svého spolubratra; nikterak ostatně nevyčnívá, váhou, výškou, učeností ani plnovousem, nad vyspělým kněžstvem moravským. Proto vašemu laskavému oušku prozradím jen několik docela nevinných příběhů, které bezpečně prokáží jeho jedinečnost. Jak to jenom dělá, že se bez jakéhokoli přičinění dostává do tak veselých situací?
Dobře poslouchejte, milí čtenáři! A ty, Vraťo, pravím po dobrém, zacpi si uši!

I.
Bývalo pěkným zvykem, že nepomucenská smetánka studující za olomouckou arcidiecézi přijížděla okolo Božího hodu vánočního poblahopřát otci arcibiskupovi ke svátkům. Toho roku 2003 jsme měli ještě jeden důvod k oslavě: Mons. Jan Graubner nám ve své soukromé kapli udílel služby, mně akolytát, spolubratra Vraťu zase přijímal mezi kandidáty jáhenství a kněžství. V malinké sakristii za oltářem jsme zavěsili svá sáčka a ustrojili se do liturgického oblečení. Pak přijal posvátná roucha i pan arcibiskup. Mše probíhala tak mile a přátelsky. Když je člověku dobře, čas utíká rychle! A už jsme se opět odstrojovali v té malé místnůstce, zatímco Jeho Excelence ráčila konat delší díkůčinění.
Po důstojném slavení jsme se, já a můj lysý bratr Vraťa, šinuli o poschodí níže, ze stěn nám kynul císař František Lotrinský se svou královskou chotí Marií Terezií. Vánoční prázdniny začínaly, snídaně už zdálky voněla. Co více bychom si mohli přát?
Náhle Vraťa vyvalil oči. Bylo znát, jak usilovně přemýšlí. Jeho bystrá mysl právě rodila myšlenku. Přípomínal pana Hawkinga dumajícího nad teorií všeho. Nebo ještě spíše opilého bosse Libora Janouška, který právě porazil bezbrannou chodkyni, koulícího očima a na dotazy zasahujících policistů odpovídajícího: „Něco se stalo. Až to budu vědět, tak vám to řeknu.“ Ano, bylo zřejmé, že se něco stalo, ale myšlenka ještě nebyla zrozena. K Bazedowovým bulvám se přidružilo podivné klepání rukou do klopy. Celý složitý proces byl nakonec přerván naléhavým zvoláním: „To není moje sako.“ Od té doby vím, že Vraťa i pan arcibiskup mají stejný vkus. Také vím, že lupy se mohou objeviti toliko tam, kde ještě zůstal hustější vlasový porost.
A tak jsme se vraceli okolo velké panovnice a zdálo se, že po této zábavné jednoaktovce se letmo pousmála (v mezích majestátu) a trpkost ze ztráty Kladska nebyla tolik palčivá. A zdálo se, že i ta zamračená tvář Theodora Kohna se po židovsku rozjasnila.

II.
Mezi výdobytky, jimiž se honosí posluchači papežských univerzit v Římě, jsou i čtrnáctidenní velikonoční prázdniny. Toho roku 2004 jsme my nepomucenští alumni prožívali Svatý týden s papežem Janem Pavlem II. Ministrovat jsme mohli ve Svatopetrské bazilice ale jenom o Velkém pátku. (Prý jsou Češi natolik vysocí, že by mohli zastiňovat vysoce postavené vatikánské hodnostáře.)
Během celého oktávu Vzkříšení jsme se pak utěšeně toulali po Sicílii. Pokud mě paměť nešálí, jen já, bratr Tomáš V. a bankovní úřednice jménem Míša nebyli vybaveni vysokoškolským diplomem. Zbytek připomínal výjezdní fakultní zasedání. Tomáš P. – doktor v oboru historie, Daniela – doktorka chemie, výzkumnice, Pavel S. – inženýr elektro, nikoli elektroinženýr a dále náš Vraťa – promovaný dřevo-inženýr, nikoli, chraň Bůh, inženýr dřevo.
Jak vidno, nepatřili mezi nás jen ctihodní pánové, ale také dvě žínky od Svatého Matěje v Dejvicích. Asi byly tyto světlovlásky v šortkách vcelku pohledné. Šoféři odřených fiatů totiž s uznáním troubili pokaždé, když je na silnicích předjížděli. Dámy se durdily, avšak pravděpodobně jim to, kdesi v hloubi cudného nitra, lichotilo. Byli ti smyslní Siciliáni troubové, anebo naše milé společnice vskutku stály za zatroubení? To nedokážu rozetnout, neboť jsem celibátník…
Kapitánem naší výpravy byl starší a zkušenější Matúš, Pražan a k tomu uznávaný entomolog. Zatímco já vesničan, jemuž sláma trčela ze dřeváků, se rozpaloval při zkoumání starověkých památek, jeho se zmocňoval zmar. Žijete-li v Praze, brzy máte chrámů, hradů a muzejí až po krk. Matúš vždycky unikal za svými broučky. Parco dell´Appia Antica řečená Caffarella, stráně nad antickým a renesančním Tivoli, to bývalo jeho rejdiště. Požíval mezi námi přirozené vážnosti. Pověstí bezúhonný, i když… Našel se jeden zlolajník, který bez obalu poukázal na jeho údajně chabou morálku: Zatímco během duchovních cvičení všichni páni bohoslovci spořádaně rozjímali nad punkty, Matúš si měl na cimře kreslit pohlavní ústrojí – drabčíků. (Jde o tak nepatrné zástupce hmyzího rodu, že jste si jich zaručeně, ještě nikdy nepovšimli.) Nemějme mu to ale za zlé, právě dokončoval svou doktorskou práci a jednotlivé druhy těchto tvorečků nelze rozeznat opravdu jinak než při bedlivém pohledu na jejich rozmnožovací orgány.
Pražan a entomolog, řekli jsme. „Co z toho může vzejít dobrého,“ ptáš se, milý Natanaeli? Jako kulový blesk jsme se prohnali Taorminou, tím nejlíbeznějším městem na ostrově, a už jsme funěli za vůní pinií do kopců, vstříc opravdové přírodě.
Slunce svým odvěkým tempem zapadalo a my procházeli podél posledních lidských sídel. Hlad se začal neodbytně hlásit ke slovu.
„Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“
„Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“
Matúš zhodnotil stav svého mužstva, pak se otočil ke mně a Vraťovi. „Vy jim dejte jíst,“ rozkázal his vel similibus verbis (těmito nebo podobnými slovy).

Zaklepali jsme tedy u prvního stavení. Jistě nám dobře poradí. Nespletli jsme se. Rodinka prostých lidí zrovna očekávala příbuzné, na prodej jim nezbylo nic, ale pomohli nám znamenitě. Synek nás oba naložil, s velkou ochotností, do vozu a objel s námi dva malé osadní obchůdky. Nakoupili jsme vše, čeho bylo zapotřebí: věrtel pistáciových oříšků, koláč kozího sýra se zeleným pepřem a kanystr růžového vína. Jen ten chléb nám stále scházel. „Non c’è problema.“ pronesl přívětivý vesničan, „Zavezu vás k tetičce, ta vám ráda prodá.“
„Mina, Mina! Vieni qua!“ zahlaholil řidič u branky oprýskaného domečku. Na dvorku začaly divoce kdákat slepice, zastávající úlohu hlídacího psa. Brzy se objevila ona, křehounká vrásčitá osůbka v černých šatech. Nevěřícně jsem na ni mžoural. Stařenky jsou všude stejné. Pod zasněženou Etnou i pod krovem záhorovické chaloupky. V rozmanitosti lidských ras představují bezpečnou stálici, neměnné číslo Ludolfovo v rovnici lidstva. „Vy jste přesně jako moje babička.“ vydechl jsem učarován. Prostoduchá dětinskost, řeknete si, ale tato věta, a žádná jiná, otevřela její srdce. Jako bych býval vyřkl kouzelné simsalabim a už jsme si odnášeli čerstvě pečeného chleba víc než dost. Jen s námahou jsme jí vnutili aspoň pět mizerných eur. Nechejme evropskou integraci na babkách a nikdo nebude strádat.

Sicilské dobrodružství spělo ke svému závěru. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Na zpáteční cestě jsme se chtěli, já a Vraťa, zastavit v kalabrijském Reggiu. Nejen k uctění apoštola Pavla, ale kvůli návštěvě Mons. Carusa, dobrého přítele naší koleje. Navzdory tomu, že mu bylo výrazně nad devadesát, stále zaujímal úřad diecézního ekonoma. Měl co dělat při obnově kostelů postižených zemětřeseními. Obstojně zacházel s peněžními zdroji a za volantem byl úplný ďábel. Chodci na zebře uskakovali.
Zarostení a nemytí, s batohem na zádech, jsme si to nakráčeli na biskupskou kurii. Svým vzhledem jsme vzbudili údiv, nikoli odpor. Sekretářka se nás zvědavě zeptala: „Cappuccini?“ Jak pohostinné! Přesně na ranní kávičku jsme měli chuť. Odpověděl jsem tedy bez váhání za oba: „Sì, prego.“ Usedli jsme do čekárny. Káva nikde. Po dlouhém dumání nám svitlo, že nás milá pracovnice na přepážce pokládala za kapucíny. Musím se těch hnědobílých řeholníků zeptat, čím jsme se jim podobali. Pichlavým vousiskem či nepěstěným zjevem?

III.
S Vraťou jsem dělal i své první duchovenské krůčky. Školní rok 2005/6. Bydleli jsme spolu v Zábřeze pod svištícím bičem a říznými povely místního děkana. Spolu s námi sdílelo stejný osud několik dalších docházejících zaměstnanců, prokřehlých z neotopených pokojů. Mezi nimi jsem si zvláště oblíbil způsobnou paní účetní Stanislavu Bednářovu.
Kdykoli veledůstojný pán odjížděl do třeboňských lázní, zavládla na zábřežské faře obleva. Plynový kotel radostně zabzučel. Káva se popíjela déle než obvykle. Ale o své povinnosti jsme dbali. Né že né! Ospalí jsme zasedali o šesté hodině jitřní u Svatého Bartoloměje do lavic; jako vzorní kanovníci jsme recitovali žalm za žalmem a soustředěně – jak jinak! – rozjímali.
O sedmé jsme se rozvážně vraceli na faru. Všude sněhové závěje; mrzlo, až praštělo. Ale co to, u dveří přešlapovala naše paní účetní. Zámek se zasekl. Tlučení a lomcování nepomáhalo. Ani náš dřevo-inženýr, který, jak již víme, rozhodně nebyl dřevo, zámečnický oříšek nerozlousknul. Ani jsme nemohli zařvat: „Pane, pane, otevři nám!“ Situace si vyžadovala neobvyklé řešení.
„Přelezeme sousedovic plot a seskočíme na farní dvůr.“ řekl Vraťa velitelsky, „Vezmeme žebřík. Ty mi ho přidržíš a já se dostanu na balkon v prvním poschodí. Rozbiji tu malou skleněnou tabulku a odemknu zevnitř. Pak seběhnu dolů a pustím vás všechny dovnitř.“
Ctěná účetní vartovala u dveří a my dva se dali do díla. Zatímco jsme přeskakovali, po vojensku, zeď od sousedů a brodili se tou běloskvoucí nadílkou, vztyčovali žebřík, na ulici se odehrávalo jako na otáčivém hledišti další jednání.
Nejprve se uličkou kolébala slečna Otka, vysloužilá farní hospodyně ze sousední Zvole. I ona si přivstala, aby si u oblíbeného kaplánka vyzvedla balíček hostií:
„Chvála Kristu, Staňko! Kdepak je otec Vratislav?“ zašvitořila.
Paní Bednářová, plně zaměstnaná marným dobýváním fary, utrousila úsečně a bez pozdravu: „Na balkóně.“
Dotčená slečna odcupitala trochu rychlejším krokem, v domnění, že si z ní její známá vystřeluje. To jsem si za ty roky služby u P. Vrtílka, dej mu Pán Bůh nebe, nezasloužila. Mezitím se mrazem promodralá žena dala přímo do ztékání farních vrat, svým útlým tělem do nich narážela jako beranidlem.
Právě když se snažila na způsob šperháku vsunout do zamrzlé dírky ten zapeklitý klíček, zjevila se vedle ní policejní hlídka. Jakýsi snaživý spoluobčan ji přivolal, jakmile zjistil, že se do prvního poschodí šplhá podezřelý muž v rádiovce. To dá rozum, jen zloději lezou balkonem.
A hned byli příslušníci na koni. Konečně byli jednou rychlejší než ti ničemové, jimž není nic svaté, ani půda církevní.
„Zvládla jsem Otku, zdolám i tyto pány.“ Dodala si kuráže.
Strážníci v tmavomodrých bundách upřeli slídivý zrak na nebohou paní Bednářovou. Jako by chtěli říci: „Takových věrolomných ženských, s andělskou tvářičkou, co přešlapují v sedm ráno u fary, jsme už viděli.“
„Dostali jsme udání, že se někdo chce vloupat na faru.“
„Ne, to je velké nedorozumění,“ bránil se komplic v sukních.
„A vy jste kdo?“ Řekli zhurta.
„Já jsem Stanislava Bednářová, účetní,“ vydechla, „a ti dva pánové na farním dvoře, prosím, to nejsou žádní gauneři, nýbrž kněží.“
Pán Bůh zaplať, že se dobrý jižanský otrokář kvečeru vrátil. Protože my jsme si vládnout nedokázali. I ručička teploměru hned poslušně zamířila dolů.

Tak se mi zdá při zběžném přečtení těchto bulvárních zkazek: Že by tou hlavní postavou, která na sebe lepí tyto veselosti, nebyl Vraťa, ale moje stotříkilová maličkost?