Perské koberce a cikánský guláš

Léto 2004. Moje poslední studentské prázdniny a loučení se svobodou. Loučení? Příštího roku mi už kynula služba jáhenská v první farnosti.

Okouzlen keltským uměním, které šířili mniši po pevninské Evropě až do Říma, zatoužil jsem po cestě do Irska. Hned se ke mně přidali tři krapet mladší a ještě bezstarostnější kamarádi: smíšek Martin, starostovic Marek a rozevlátý a – naším nářečím – věčně „ošuchtaný“ muzikant Laďa. Ten nám nejvíc pil krev, poněvadž nepřestával, s umanutostí, hraničící s neurózou, přeskládávat obsah batohu. Nikdy nedosáhl uctívané bájné vyváženosti. A tak si hrál s těžištěm plechových konzerv jako pan Orff se všemi těmi pazvuky, ozvuky, šramoty a šumy.

Čím je člověk usedlejší, tím více sází na jistotu. Všechno si náležitě připraví, objedná, zamluví. Mně tehdy bylo 24 let a takové věci mi přišly nadbytečné, ba pošetilé. Prostě jsme si obstarali letenky a do krosny přibalili praktický stan. To ostatní se přece vyvine. Irové jsou hodní a velkodušní lidé a vše půjde hladce jako po másle.

S poloprázdnými kapsami jsme zažili opravdu kopec legrace, která měla kouzlo nechtěného. (Všimněte si počínajícího stařeckého optimismu, vždyť je mi už několik hodin celých čtyřicet!) Naše dobrodružství vyústilo do jednoduchého zjištění: Tato země není pro nemajetné študáky!

Je tu plno dražších hotýlků, ubytoven, avšak kempů našeho českého střihu tam moc nenajdete.

Vzpomínám na to, jak jsme nocovali v jednom takovém zařízení poblíž města Galway. Odtamtud jsme měli ráno přeplout na divoké Aranské ostrovy. Řádně propoceni z túr a promočeni tím věčným mrholením jsme se rozhodli pro sprchu. Jenže i teplý proud vody v Irské republice něco stojí. Na vrátnici jsme si zakoupili žeton a dostalo se nám cenného poučeni, abychom byli prozíraví: Voda teče pouze stanovenou lhůtu. Hygienické záležitosti jsem si odbyl nejprve já, na jedničku, a to ve stanovené době; možná jsem letmo líznul i rekord. Spokojeně jsem přešel z umýváren do stanu a usínal spánkem spravedlivých. To už se, při západu Slunce, šoural Ladík přes pole plátěných pyramid vstříc tělesné očistě. „Lepší konec namáhavého dne jsme si nemohli přát,“ lebedil jsem si. Vtom se ozvalo škrábání na stanové plachtě a tajemný šepot: „Pavle!“ „Co je?“ Rozepnul jsem rozmrzele stan a pootevřel rozespalé oči: Venku dřepěl nahatý Laďa, drkotající zuby a především – vydatně namydlený; naštěstí mu zůstal ten malý ručník, který tisknul u třísel. Kdyby se byl koupal o hodinku dříve, asi by se byl nyní postaral ostatním nocležníkům o zábavnou podívanou. „Ta voda neteče.“ „No jo, chyba v algoritmu, nejprve vhodit žeton, honem se namydlit a opláchnout. Hlavně, nečekat, ty troubo, že vlažnější odteče a přejde v teplou.“ Chudák malý. Sytit hladové, napájet žíznivé, obléci nahé… No dobrá, dobrá. Jako jeho biřmovací kmotr jsem mu tedy musel prokázat delikátní službu: Vzal jsem svou termosku, vyprázdnil zbytek čaje a následoval svého bližního do umýváren. Z kohoutku u umývadla jsem svou nádobu plnil, – ledovou přeci, jsme v Irsku, – a podával k opláchnutí. Hrdinské otužování, pánové. Naštěstí neonemocněl. A především to bylo k popukání.

Oproti tomu camping v ulsterském Belfastu byl ohromně příjemný. Museli jsme se k němu trmácet z městského středu dlouho, ale stálo to za to. Ve sprchách tekla horká voda zadarmo! Děkuji, královno Alžběto, že se tak staráš o chudé cizince! Poté jsme seděli na nádherném zeleném trávníku, těšili se z jasné oblohy a letního sluníčka. Do toho nám hučel malý plynový vařič a bublala – francouzská polévka ze sáčku. Po čtrnáctidenním putování jsme vypadali svérázně: já hubeně a přitažlivě, Marek však připomínal statného dovolenkáře v Dachau. Přes asfaltovou cestičku posedával u umělohmotného stolíku urostený padesátník snědé pleti, pojídal cosi voňavého z kameninového kotlíku a pořád po nás pokukoval. Kolem jeho pojízdného domu pobíhal stejně čokoládový, černovlasý chlapeček, ze dveří se právě ubírala snad třicetiletá žena s prádelním košem a kroužila přitom boky jako při lambadě, která tehdy byla ostatně šíleně v kurzu. Takhle si představuji Abraháma s jeho milou otrokyní Hagarou a synkem Ismaelem. A nebyl jsem daleko od pravdy…

Letitý praotec vyhlížel svěže a blahobytně. Jistě si i všiml našeho jinošského slintání. Z Knihy knih víme, že Abrahám s naprostou samozřejmostí pohostil ve svém stanu tři poutníky. Kdyby nebyl dědicem těchto kočovnických návyků, Boží poslové by ho přešli.

Tu se i v něm vzňal královsky šlechetný soucit. Králové nesmějí být lakomí. Hamižný vladař je poddaným svých vášní. A už byl u nás tento pastevec z Uru. „Šalom alejchem, assalam alajkum.“ Ne, vymýšlím si. Spustil na nás slovenštinou téměř dokonalou! „Dobrý deň!“ Ten člověk už pro nás nebyl cizincem. (Ovšemže našincem také ne. Nám už domov docela chyběl. My Češi všude za sebou vláčíme svou rodnou zemi jako neviditelnou kouli ze železa.)

Panovník nemusí být bohatý. Podle obecného přesvědčení se náš nový přítel mezi boháče neřadil. To by nebydlel na kolech, ale pod střechou pětihvězdičkového hotelu. Přesto uměl na vykulené mladíky mocně zapůsobit. Říkejte si, co chcete. Na těchhle okázalých chudácích je cosi podmanivého.

Kdopak je ale tento panáček? Snad Rumun? Nebo k nám doputoval z uherských plání? „Já jsem všude zdejší,“ říká dobrá babička princezně Marušce ve známé pohádce. Z jeho květnatého představení dobře vyplynulo, že mu je domovem celá, celičká Evropa. To byl jeho Liberland.

Uprostřed těch odměřených bledých Irů se měl čile k světu. Snad i proto, že nehltal mrkvové koláče a necucal sladké chery. Věděl, co je dobré. Carpe diem!

Z tohoto siláka vonělo cosi upřímně lidského. Vydatně nás pohostil, z opravdových talířů. Mastný cikánský guláš! Ó Bože. Náhle jsme překračovali hranici ráje, nejprve špičkou pravé nohy, poté i levé. Uctivá poklona, serafové s hořícími meči!

Ta dobrota, plná loje, po tolika dnech, kdy jsme se odbývali, to byla učiněná ambrosie.

Při pohledu na našeho hostitele se mi vybavil známý hit ze San Rema a s plným žaludkem se mi chtělo zpívat o nádherách cikánského života:

Strane donne col ventre offeso

danzano sui tacchi a spillo…

(Una notte speciale, Alice, 1982)

Zvláštní ty ženy,

když za nocí

kroutí svým břichem vyzývavě,

jako by kol ohně tančili

na jehlách podpatků.

Ach, cikáni zlatem pokrytí,

vám netratí se čas.

(neuměle přebásněno mojí rukou)

Dávám ti za pravdu, Alice, vskutku mají šmrnc!

I začal se chlubit jako Šalomoun před královnou ze Sáby. Prý jeho moravský švagr je cikánským baronem. „Hahaha, pěkný baron, když nemá ani na činži. Jenže já mám všechno, co si může chlap přát. Krásné auto, mladou ženou, která není moje, a krásného pětiletého kluka.“ Pabitel pabitelorum. Hezky se to poslouchalo, jako pohádka na dobrou noc. Na ostrově, kde vládly jen peníze, se ocitl laskavý zbojník. V oblasti, kde u kostelů vartovali po zuby ozbrojení vojáci, aby zastrašili zavilé protivníky Jejího Veličenstva, mi on přišel vcelku normální.

A také byl epickým básníkem a mohl by psát vzrušující road-movies. (Asi by se – díky tomu gulášku -rychle spřátelil i s Kerouacem.) Za každou slokou či odstavcem provolával: „Ou, gypsy life.“

Důvěřivým Angličanům prodával koberce, o nichž prohlašoval, že jsou perské. Ou, gypsy life! Pěkně si tím přivydělal. Díky invalidnímu důchodu a nemalému příspěvku na pohonné hmoty objížděl s ženou, která nebyla jeho ženou, a synečkem, který patrně byl jeho synem, ve svém útulném karavanu Evropu. Se zákonnou švédskou manželkou se rozvést nemohl, protože by přišel o štědré sociální výhody, a tudíž i o svůj gypsy life. (Neptejte se mě, jak se to stane, že zdravě vyhlížejícímu ramenatému chlapovi přizná někdo invalidní důchod. To musíte do Stockholmu na Ministerstvo sociálních věcí.)

V zemi pro majetné, ukazoval tento zlodějíček či revolucionář, těžko ty dvě polohy rozlišit, lidskou tvář. Nu, světec to rozhodně nebyl. Ok. Bylo ale zřejmé, že nám by nevzal z kapsy ani zlámanou grešli.

Lupnul do sebe jeden, dva, tři kalíšky čehosi čirého a ostrého, sednul na velbloudův hřbet, promiňte, za volant svého Volva a valil nakoupit další ohnivou vodu. Výfukové plyny zastřely tohoto Hloupého Honzu, který na všechny vyzrál. Ráno jsme ho už neviděli; po jeho karavanu, jeho ženě, která nebyla jeho ženou, ani po milounkému klučinovi nebylo ani památky. Jako Melchisedech se náhle vynořil, podal nám víc než chléb a víno, a stejně tak se zase vytratil.

Velice by mě zajímalo, kde je tomuto svalounovi konec. Dnes už bude mít nejspíš šediny a bude dostávat od Švédské koruny příspěvky v bezmocnosti, aby mohl „čárovat“ sem a tam. Možná nás už předešel na věčnost a svatý Petr mu připsal k dobru, že během své časnosti srdečně pohostil čtyři hladové vandráky.

Vzpomněl jsem si na jedno půvabné Čapkovo zamyšlení[1]. Za první republiky se i ve stylovém Československu objevila poptávka po věcičkách, které voní či zavánějí Orientem. Také velký spisovatel propadl kouzlu či mystice perských koberců. Jakmile se o tom různí chytrákové dozvěděli, začali k němu docházet. Chtěli se mu vlichotit, když oceňovali jeho vkus a odborné znalosti. Čapek píše, že si najednou ve své pražské vile připadal jako na pravém arabském bazaru. Přemlouvání, smlouvání, řečnické umění, rituály téměř náboženské. Když nad tím tak přemýšlím, musila se chundelatá Dášeňka pořádně divit při pohledu na tyto divné chlapíky.

Nejprve přišel první překupník, kterého slušně odmítnul. Pak další, kterému docvaklo, že mladý pán nebude hloupý, a jen pro něho začal nabízet zboží, které se prodává toliko nejlepším zákazníkům. Perské koberce jsou svým způsobem posvátné. Nedá se říci, že byste si je mohli vybrat. Ony si samy vyberou, zda jste jich hodni. Překupníci pak nejsou ničím jiným, nežli mluvčími těchto urozených pánů. Ani třetí vašnosta u Čapka nepochodil.

Naštěstí si pan doktor vždy uchoval zdravý rozum vesnického synka. I když se odíval do tweedu, nebyl žádné snobské trdlo. Své kratinké, a snad i proto geniální zamyšlení završuje jaksi mravoučně:

Cituji: Zkrátka, máte-li tak trochu otevřené oči a uši, rozlišujete za týden vázání, materiál, stáří a pravost barev i čistotu vzoru; poznáte taškáře, znalce, lidské originály, geniální kramáře i malé zlodějíčky; udělali jste jakousi cestu do Orientu a nadto jste si udělali známost s podivným, starosvětsky a moderně mazaným způsobem obchodu, jaký se snad už v jiné branži nenajde; a i to stojí za to.

„Geniální kramář“. Přesně takový byl náš rozšafný společník v Belfastu. Jelikož se nám nepředstavil, říkejme mu Olaf Ursini. Vážený čtenáři, svrbí-li tě jazyk a nemůžeš-li to už vydržet a chceš-li zlostí vyprsknout: „Vždyť je to prohnaný kapsář a hovado,“ raději se napij – pramenité vody. Olafek se za zloděje ani zlodějíčka nepovažoval. Nekřesťanské prachy vynakládali jeho zákazníci kvůli svému dlouhému nosu. Byla to vlastně jen daň z hloupého rozumu. V zájmu společnosti by nebylo špatné něco takového vybírat. Je tam Strakova vila? Andreji, v časech koronavirového hospodářství by se ti taková daň oplatila. Chytří by trošku zbohatli, vychytralé bys poslal za katr a nafoukaní hlupáci by spadli ze svého vysokého bidla. Andersenova pohádka o nových císařových šatech je tak moudrá a dala by se na jevišti dnešního světa tak snadno adaptovat! Režie – Ursini Olaf.

Byl to nanejvýš roztomilý šizuňk. Podobného ztvárnil Belmondo v bláznivé veselohře Kašpárek z osmdesátého roku.

A tak jsme se jim, hladovým ostrovanům, společně pomstili.

O peršanech nevím téměř nic. Jen tuším, že jde o ohromné umění. Jejich tkadlec se užuž dotýká samotné dokonalosti, dostavuje se euforie. A tedy zcela dobrovolně udělá v osnově malou, rušivou chybičku. Jenom Bůh je dokonalý. Pokora krotící pýchu. Kdyby se umělec chvilinku před koncem nezastavil, připomínalo by jeho dílo svým vzorem zikkurat čnějící do nebes, byť dvourozměrný.  Víme, jak to tehdy dopadlo s tou babylonskou věží.

Nepoučený člověk nemůže docenit krásu perského koberce. Za normalizace bývaly součástí kdekterého bytu jejich atrapy. Snad díky nim snili naši spoluobčané, „skřivánci na niti“, po „lodích přivážejících čaj a kávu“. V našem dětském pokojíčku ležel také takový peršan-neperšan. Připomínal mi Aladinův létající kobereček. Ale ten náš se nevznášel, spíše nás držel pěkně při zemi: Stále ohnutí jsme přičesávali třásně. Jen aby nezplstnatěly. Jen aby byly pěkně rovné. Jen po nich nešlapat.

Zdá se mi, že podobných Olafů Ursini najdete dost v každé zeměpisné šířce: Kolikrát prodáváme svým blízkým brak? To máte za trest. Kdybyste nebyli líní přemýšlet, nestalo by se vám to. Pražákům nalévej víno nejméně vínovaté. Stejně by lepší neocenili. A konečně, to mají za to! Neptejte se, za co! Za to.

Přítelkyně Eva je velká labužnice. To se projevilo i v Maďarsku. Číšník jí přinesl jídelní lístek v němčině i maďarštině. Snadno si povšimla, že na maďarském menu je o jednu položku více. „To, co těm Germánům chtějí upřít,“ usoudila, „jistě bude ten nejvíce typický pokrm“. I objednala pro sebe i manžela jídlo, z něhož se vyklubala husí játra. Vyzrála na uherskou prohnanost. Dokonce si získala číšníkův neskonalý obdiv. Ten se pak před znalkyní předháněl.

Co měl vlastně náš Spasitel na mysli tím zlidovělým výrokem: „Neházejte perly sviním.“ Dodnes nevím. Jak ho ale znám, nikdy si o lidech nemyslil, že jsou prasaty. Spíše v nich viděl oslíky nebo holubice. A nakonec on první rozhazoval semeno svého slova pod nohy nevděčníků. Nedbal na to, kam semeno zapadne, aby mělo ty nejlepší vyhlídky.

Určitě si dal práci i s nepolepšitelnými. Nikdy jsme z jeho úst neslyšeli: „S tebou je to marné.“

Nechceme-li naletět či platit daň z hlouposti, pěstujme v sobě postoj pokory. „Vím, že nic nevím.“ To se osvědčilo Sokratovi (i když sklenka bolehlavu asi vítězstvím nebyla) i kardinálu Kusánskému.

[1] K. Čapek, Orient, in Idem, Věci kolem nás, Československý spisovatel, Praha 1970, str. 29-32.