Sancta simplicitas

Adam a Eva. Zatrolená dvojka. Ti to ale vymňoukli. Na jejich špatná rozhodnutí doplácíme my. „Otcové jedli kyselé hrozny a synům z toho trnou zuby.“

Přistupujeme-li k biblické zprávě doslovně, smíme si dovolit nevinnou, docela neviňoučkou spekulaci: „Ploďte a množte se a naplňte zemi!“ Ona, po vyjití z člověkova boku, mohla míti tělo čtrnáctileté šťabajzny uchystané k mateřství. On? Proč si ho nepředstavit jako osvaleného dorostence s tou nejlepší dědičnou výbavou? Jenom ten rozum měli oba jako poupátko, nerozvinutý. Byli zvědaví, prostořecí a bezelstní. Vpodstatě ještě děti, jež klamou svým tělem. Buďme na ně přiměřeně přísní, ani moc ani málo, jako býváme na osmáka, když propadne z matematiky.

Stvořitel stanovil, že lidský rozum se projasňuje postupně. Stotisíckrát díky. Jinak bychom tento složitý, nespravedlivý a nelítostný svět jistojistě neunesli. Pán nás připravuje na setkání s plnou pravdou, bez příkras. Na samém začátku jsou ovšem zkoumavé, laskavé dětské oči, kterým nic neunikne!

Už v šesti letech jsem se s rodiči podíval do slunného Bulharska. Jela s námi mladá rodina z Pitína. Onoho večera se v jejich stanu cosi odehrálo. Bum, bác. Nefalšovaný boxerský souboj, z něhož vyšla poražena mladá žena. V panu Kajetánovi vězel sportovní duch: vytrestal ji ručně stručně za to, že dopustila, aby se jejich dceruška počurala do tatínkova spacího pytle.

Když paní Dáša vylezla za bílého dne před stan, měla jaksi barevné pravé oko a vypadala velice smutná. Byl jsem z toho zmaten a dal se do přemýšlení. Něco podobného mívá i moje maminka, když se rozpláče. Večer si pak sedne před zrcátko a začne se odličovat. Bingo! To je ono. Pak padla ta památná věta: „Jé, paní Hanušová, vám se roztekly oční stíny.“ Dnes se tomu směji, hořce směji a červenám se. Je dobře, že malé dítě nerozumí manželským potyčkám a hledá to lepší ve svých bližních.

Prostořekost maličkých strhává masku pokrytectví. V našem zájezdě do jugoslávského letoviska Podgora byl také jeden hodný pán. Stále jsem pátral po tom, jak se vůbec jmenuje. Rád se dával se mnou do hovoru, podobně jako to dělají všichni dospělí, když potkají dítě, které umí zřetelně pozdravit: „Dobrý den.“ Pokud se nepletu, vysloužil jsem si od něho též čokoládu. Jak mu mám ale říkat? Pak jsem to jméno, konečně, zaslechnul, od své sestřičky; zaslechnul a pořádně zapamatoval. Ano, je takové neobvyklé, ale já také nic nenadělám s příjmením Hödl. Jinak mi na tom milém človíčkovi nepřišlo nic divného. Ne tak mé mazané sestře. Tropila si z něho v ústraní žerty, kterým se všichni chechtali, jen já jsem jim nerozuměl ani za mák. Vtom procházel ten mužíček okolo nás a já slušně zahlaholil vysokým tenorkem: „Dobrý den, pane Skobič!“ Rodiče i sourozenec polkli naprázdno. Hodný pán s nosem jako skoba se ubíral dál, svou cestou. Asi jsme nebyli jediní, kdo ho v životě šlehli bičíkem. „Člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce.“ Rozmarná nálada propukla nanovo, ještě silněji. Prskali smíchy, až kuckali.

„Boudu, budko, kdo v tobě přebývá?“ Ptá se dobromyslný medvěd před tím, než kamarádům nedopatřením rozbije jejich domeček. Tato nevděčná role, jako stvořená pro otylé prcky, mi připadla už v mateřské školce a tak trochu předznamenala celý můj život. Nic naplat, nikdy nebudu zajíčkem Ušáčkem, žabkou Kuňkalkou ani myškou Hrabalkou.

V určitém věku se lidské mládě vyznačuje tím, že chce pomáhat. Mohl bys mu říci: „Já to zvládnu. Co tady okouníš!“ Tím ho ale zarmoutíš. Kudy chodí, tudy přemýšlí, jak by mohl být užitečný. Chce nosit talířky, venčit psa nebo podávat cihly. Maminka tvrdí, že jsem patřil mezi hodné děti. Každý správný klučina – předškolák v mé vesnici dostal k Vánocům nebo narozeninám parádní Tatrovku na písek. Ani já jsem nebyl výjimkou. Až na to, že jsem si s ní vůbec nehrál. Vypadala stále jako nová. Martin ze sousedství, chlapec každým coulem, přitom stačil roztřískat tři takové prestižní náklaďáky. Autíčko pak dlouhé roky čekalo v garáži, dokud nenadejde jeho hvězdná hodina.

Hrát si u naší záhorovické bytovky bylo vždy příjemné. Vejít však do polí směrem ke Kříbu bylo ještě mnohem svůdnější, protože tam končil dohled rodičů, kteří každou chvilku nakukovali z oken, aby zamezili klukovinám.

Kříb, slyšíte ten zvuk? Kříb. Znělo to prostě jinak nežli Dolní Konec či Na Nivách nebo U Kyselky. V klukovské představivosti připomínal stínadla, ne ty knižní, ale filmové, černobílé, plné stínů. Šel z nich strach. Ulička lemovaná po jedné straně rodinnými domky a po druhé svahem zpevněným chatrnou stěnou, do níž byla zasazena ozdobná loukoť. A nad tím vším nevzhledná stříška z popraskané, místy uvolněné pálené krytiny; zubila se na nás jako tlama staré čarodějnice. Některá okna byla pootevřená a nám tlouklo srdce jako o závod. Jistě nás sleduje, jako v ruských pohádkách, baba Jaga. Na mně by si zvláště pošmákla, vždyť jsem tak zdravě vykrmený. Tu se nás ale zmocnila budovatelská vášeň.

„Martine, není to divné, že tu některé tašky chybí?“

„To jo, to může znamenat jediné: Nějací dobří lidé si odběhli od rozdělané práce a my jim teď pomůžeme. To budou ale překvapeni!“

Vcukuletu jsme pelášili do naší garáže a zajeli oranžovou tatrovkou do jézéďácké brázdy. Šupky dupky na Kříb. Rodiče si ničeho nevšimli, to je prima. A kdyby, budou na nás náležitě hrdí, pyšní jako páv. U skalky jsem vylezl na malou římsu a začal, zlehka i důraznějším skákáním, očesávat poslední ubohé tašky a úlomky ládovat na tatrováckou korbu. A prý, že jsem nešika! Od dnešního dne budu „šika“.

Hej rup, rychlá akce. A už jsme drnčeli vzhůru do polí a pak zase dolů fičeli až k bytovce. Po dobře odvedeném díle jsme se my vzorní kluci okoupali a vrhli na domácí úkoly. Tu zazvonil zvonek. Cože? Hlas nějaké rozčilené paní si mě žádal. To bude jistě ta babice ze Stínadel: „Ano, váš kluk! Já jsem ho viděla, jak po nich dupal.“ Ježibaba musela být tak zaskočena naším svižným zásahem, že se ani na slovo nezmohla. Vždyť jsme jí neloupali perníček, ale pomáhali. Měla by nám za naši snahu poděkovat. Nakonec to schytal tatínek a jeho peněženka.

Dovolme dětem být dětmi. Dejme jim „zaracha“, ale do těch dvou průzračných studánek jim nelžeme.

Zubřané, radím vám ve vašem zájmu, pozor na svého faráře, jinak vám, z dobré vůle, roztříská střechu nad hlavou.