Od roku 1885 byla osada Vidče z větší části přifařena pod farnost zuberskou, Videčské paseky pak do současné farnosti Valašské Bystřice, kde již kostel byl. Vidčané chodili do kostela převážně do Zubří. V Zubří také většinou nalézali místo posledního odpočinku. Tam byli nuceni nosit zemřelé na hřbitov. Vhledem k obtížím, které s tím byly spojeny, dospěli občané Vidče na konci 19. století k názoru, že si zřídí hřbitov a postaví kostel.
Iniciativy se chopil nadučitel Ignác Kašlík s farářem v Zubří P. Karlem Řezníčkem. V roce 1894 založili „Jednotu pro vystavění římskokatolického kostela a ke zřízení samostatné duchovní správy“. Bylo vykonáno mnoho sbírek v různých moravských farnostech. Prosby byly zasílány i do Čech a do zahraničí. V roce 1901 se stal kaplanem v Zubří P. Alois Pozbyl, který převzal další iniciativu.
Základní kámen byl požehnán 8. listopadu 1908. Kostel byl dokončen v roce 1915 a dne 17. října 1915 byl požehnán ThDr. Antonínem Stojanem, proboštem od sv. Mořice v Kroměříži. Slavnostně vysvěcen byl světícím biskupem olomouckým ThDr. Karlem Wisnarem 26. září 1920.
Samostatná duchovní správa byla zřízena ve Vidči v roce 1918 a prvním farářem se stal P. Alois Pozbyl, který zemřel v pověsti svatosti v roce 1921 a je pochován na místním hřbitově. V 60. letech 20. století byla fara okresním národním výborem odkoupena a přestavěna na mateřskou školku. Farář pak bydlel v bytě v budově dnešní pošty. V roce 1976 byla postavena fara nová. Samostatnou duchovní správu pak měla farnost až do roku 1989, kdy odešel na odpočinek poslední farář P. Ján Dolák. Od roku 1990 je farnost opět spravována ze Zubří. Obyvatelstvo se v minulosti i nyní hlásí většinou ke katolickému vyznání.
P. Alois Pozbyl
Narodil se 30. června 1876 ve Slavíči, farnost Drahotuše na Moravě. Měl se stát dědicem selské usedlosti o velikosti 60 měr půdy. Majetek však připadl jeho bratru Františkovi. Alois se svou hloubavou povahou a zájmem o studia byl poslán do kněžského semináře. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1901. Začínal jako kaplan ve valašské obci Zubří. Mezi farníky si získal uznání za své zásluhy o vnitřní výzdobu kostela. Postavil také dům pro katolické spolky „Naše Domovina“, kde se nepodával alkohol. Byl totiž velkým odpůrcem alkoholu, když viděl, jak mnoho lidí přivádí alkoholismus do bídy.
Po dokončení nového kostela se stal P. Alois Pozbyl duchovním správcem ve Vidči. Zákeřná tuberkulóza podlamovala zdraví pátera Pozbyla už v době jeho činnosti v Zubří. Propukla však v plné síle až ve Vidči, uprostřed válečných let, plných hladu a strádání pro všechny chudé. A tady byl křehký a nemocný kněz s těmi, kteří jej nejvíce potřebovali. Páter Alois nepomýšlel na léčení. Nový stánek Boží jakoby naléval nových sil unavenému a posiloval jeho ducha. Přímo lehkomyslně rozdával vše, co měl, až rozdal i to poslední. Staří pamětníci vyprávěli, že na těle nosil jen záplatovanou kleriku. Když mu dali ušít novou, zanesl ji chuďasi Michalovi do jeho dřevěné „kuče“, aby nechal kleriku přešít na kalhoty pro své čtyři otrhané „ogary“. Jenže starý Michal, milovník kořalky, darovanou kleriku prodal a propil.
Dále se vypráví o skromnosti a dobrosrdečnosti pátera Pozbyla. V blízkosti fary mu pronajali kousek louky a políčko. Na svěřeném pozemku choval ovce, kosil trávu a sušil seno. Vyráběl brynzu a krajíčky chleba s brynzou rozdával i ve škole hladovým dětem. Zprvu sázel i brambory, ale když se za války rozšířilo pálení lihu z brambor, přestal je pěstovat.
V roce 1921 dostával bledý a pohublý kněz stále častěji chrlení krve a uprostřed léta uvedeného roku v modlitbách očekával svou smrt. Zemřel 2. července 1921 v pověsti svatosti.
